Přeběhlík - 76

"Chci, aby sis mě dnes v noci vzal. Chci být tvoje a chci, aby tys byl můj."

Sakra. Do hajzlu.

Trochu ustoupím a podívám se do jejích široce rozevřených hnědých očí. Má rozšířené zornice a její oči díky tomu vypadají tmavší než obvykle. Natáhne se, aby mě znovu políbila, ale já obrátím hlavu na stranu. Nenechá se tím vyvést z míry, políbí mě na čelist a pak pokračuje rty po mém krku. Zrychlí se mi dech a krev okamžitě odtéká z mozku.

"Nemáš dovoleno odmlouvat nebo se bránit," zamumlá mi do kůže na krku.

"Grangerová - "

"Ššš."

" - nemyslíš, že bys měla - "

Umlčí mě mé vlastní nedobrovolné zajíknutí, když mě kousne do krku.

"Pokud ses mi snažil říct, že bych si to měla promyslet, moje odpověď je, že nechci," řekne. Ustoupí, aby se mi mohla podívat do tváře. "Chci tebe, Draco. Jenom tebe."

Mám pocit, jako bych zapomněl dýchat. Tohle se nemůže skutečně dít - musí to být sen. Pravděpodobně se za chvilku probudím, sám ve svojí posteli.

"Grangerová, neměli bychom - "

Zamračí se na mě. "Nezajímá mě, co bychom měli nebo neměli. Málem jsem tě ztratila kvůli tomu idiotovi, a taky proto, že sis myslel, že je byla možnost, že jsem na tebe změnila názor."

"Jasně, že tu ta možnost byla. Jsem Smrtijed. Snažíme se tě zabít."

Zasténá. "Nemyslíš, že pojem Smrtijed na tebe moc nesedí?"

Když domluví, prsty mi lehce zajede do vlasů. Přeju si, aby s tím nikdy nepřestala. Zatraceně, tohle neskončí dobře.

"Grangerová, já - "

"Víš, že bolí, když mi říkáš takhle?" Přeruší mě.

Zamračím se na ní. Nevěřím jí.

"Já ti můžu říkat Draco. Proč mě ty nemůžeš oslovovat Hermiono?" Pokračuje.

Zavřu oči. "Fajn. Hermiono, nemyslím, že bych mohl…" můj hlas se vytratí.

Nechci udělat tenhle krok. Nechci to nechat zajít tak daleko. Pokud jí opustím teď, pořád z toho můžu vyjít neporušený. Pokud jí dovolím vzít si i tuhle mojí část, nebudu schopný se vrátit.

U Merlina, zním pateticky.

Když otevřu oči, vypadá to, že bojuje sama se sebou.

"Takže mě nechceš? Tak to je?" Zeptá se konečně.

Potlačím tu část mě, která jí chce říct, jak moc se mýlí, jak stupidní ode mě je nechat jí dojít k tomuhle závěru. Pro nás oba bude lepší, když… Když jenom přikývnu.

Krátce kývnu. "Ano, tak to je."

Vrhne na mě zlostný pohled a já si uvědomím, že to byl jen test, ve kterém jsem zdá se selhal. Udělá smělý krok vpřed, přitiskne se ke mně a já tak tak zadržím zasténání. Její paže se ovinou kolem mého krku a vyžaduje to všechno moje sebeovládání, abych jí neobjal.

"Grangerová - "

"Nelži mi, Draco."

"Já ne - "

Políbí mě znovu, tentokrát dravěji, nutí mě rozevřít rty. Je pro mě nemožné nereagovat - krátce zauvažuju, že bych jí kousl do jazyka, abych jí odradil, ale prostě si nemůžu pomoct. Temnější část mě po ní prahne, touží vzít ji za slovo a udělat ji neodvolatelně mojí.

Moje paže se obtočí kolem ní, tisknou jí ještě blíž ke mně.

Její ruka sklouzne z mých zad a začne mi rozepínat košili.

Sakra.

Pustím jí a chňapnu její zápěstí, držím je na místě.

"Přestaň," přeruším polibek.

Zvíře v mé hrudi řve proti tomuhle rozhodnutí, vyžaduje víc těch návykových polibků.

Opře svoje čelo o mé a já vidím, že má stéle zavřené oči.

"Proč? Nechci přestat," zamumlá.

Dá mi další rychlý polibek a zvíře ve mně znovu běsní o další.

"Prostě to… Není to dobrý nápad," řeknu napjatě. "Pokud v tom budeš pokračovat, nebudu schopný se ovládnout."

"Nechci, aby ses ovládal."

Nechám jí uvolnit si ruce a ona pokračuje v rozepínání mé košile. Tohle musí být ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy musel zvládnout. Odmítnout Hermionu Grangerovou.

"Nemyslíš, že se potřebuješ uvolnit, Draco?" Zeptá se měkce.

Pořád bojuji sám se sebou - nemůžu dovolit, aby to zašlo příliš daleko. Jsem si jistý, že se blíží k hranici mezi tou částí mě, která je bezpečná, a tou druhou… Šílenou.

Spustí se ze špiček zpátky na chodidla a zvedne oči k mé tváři. Vyhýbaje se jejímu pohledu, rozhodnu se zavřít oči, ale ztráta zraku mě jen nutí víc vnímat její drobné prsty, pomalu mi rozepínající knoflíky.

"Tak dlouho jsi byl nucen pracovat pro někoho, koho jsi nemohl v žádném případě ovládat, že si myslíš, že musíš kontrolovat každý další aspekt svého života." Pokračuje. "Ale to nemusíš. Ne se mnou. Vážně mi na tobě záleží, Draco."

Stáhne mi košili z ramen, a pak cítím, jak se její rty dotkly jizvy na mé hrudi.

Prudce zavrtím hlavou. "Nemůžu, Grangerová."

"Hermiono," opraví mě.

Vzdychnu. "Nemůžu - "

"Pak nech mě, abych to pro tebe udělala," odpoví.

Její ruce kloužou po mém těle a tam, kde se naše kůže dotkne, mám pocit, jako bych se spálil. Couvnu o malý krok zpět.

Jak to můžu udělat? Odmítnout jí to, co vypadá, že tak strašně chce? Co já tak zatraceně moc chci? Sakra.

Naprosto zřejmě se nevzdává - postoupí o krok spolu se mnou.

"Neodmlouvej a nebraň se," řekne.

"To není správné, Grangerová."

"Hermiono," připomene mi znovu. "A proč to není správné? Řekl jsi, že od tebe můžu žádat cokoliv, pokud to neohrozí tvou práci pro Řád. Vzhledem k tomu, že jsi byl stejně odhalen, nemyslím, že by to byl nadále problém."

Její ruce pomalu putují po mém trupu a já jsem beznadějně nesoustředěný.

"Řekni mi, proč jsi si tak jistý, že by se tohle nemělo stát. Chci to vědět," řekne.

"Nechci, abys toho litovala," odpovím.

Vzhlédne ke mně a usměje se a já se prokleju za to, že jsem otevíral oči. Proč musí být tak krásná? Ošklivce by bylo o tolik snazší říct ne.

"Pak se nemáš čeho bát," řekne a znovu mě políbí.

Její prohlášení nijak nezmírní moje obavy. Možná si teď nemyslí, že bude litovat, ale nedokáže mluvit za své budoucí já. Držím rty stisknuté. Nemůžu tomu propadnout.

Nasaje můj spodní ret a kousne, nutí mě sténat. Její ruce skončí s průzkumem mých ramen a krátce ode mě oddálí rty.

"Říkala jsem, že chci, aby sis mě vzal, Draco," řekne tiše. "To bude vyžadovat trochu víc snahy z tvé strany."

"Jsi si… Jistá?"

Proč jsem tak zatraceně slabý? Sakra, řekni ne!

Moje druhé já se zmítá na hranici sebeovládání, čeká jen, až ho vypustím.

Ne! Musím se ovládnout.

Obrátí oči v sloup. "Ne. Jen mě baví týrat chlapy, protože prostě můžu."

"Já mluvím vážně."

Zamračí se. "Draco… Jsi v pořádku?"

Místo odpovědi si jí strhnu do náruče a políbím ji. Nejdřív ztuhne překvapením, ale okamžitě se v mém sevření uvolní.

Jen si ukradnu tenhle okamžik, který si budu moct ponechat. Až zjistí, co všechno jsem udělal, nebude mě schopná vystát, bez ohledu na to, jak moc dokáže odpouštět. Pro nás oba by bylo lepší, kdybych se teď dokázal zastavit, kdybych byl dost silný, abych jí řekl ne.

Ale já nejsem.

Jsem na to moc slabý a sobecký.

Moje ruce vklouznou pod její košili a ten pocit její hebké kůže pod mými dlaněmi mě nutí sténat. Přeruším náš polibek, abych chytil dech, a postupuji polibky po jejím krku. Zakloní hlavu, aby mi umožnila snazší přístup.

Objevuji její krk a klíční kosti rty a jazykem, hledám místa a pohyby, které ji nutí se napínat a lapat po dechu.

Pak si znovu přitáhne mou hlavu ke své a políbí mě.

Pomalu jí pozadu směřuji ke své posteli, a když nohama narazí do matrace, posadí se. Pohnu se dopředu, nutím ji lehnout si na záda.

Vážně se tohle děje?

Opřu se nad ní a dívám se do těch nádherných hnědých očí, které mě svým způsobem drží od už od pátého ročníku.

Dokud si tím ona bude jistá, půjdu do toho. Část mého já si ale nemůže pomoct a doufá, že se vyděsí a změní názor.

"Jsi si jistá, že tohle je to, co chceš?" Zeptám se jí.