Přeběhlík - 86

"Už jsou tady," řeknu.

Harry se postaví za mě a přes moje rameno vyhlédne z okna. "Zatraceně. Jsou tu brzo."

Do soumraku ještě nějaký čas zbývá, ale já už vidím temné postavy, shlukující se na hranicích Bradavic. Zřejmě ví, že se je nemají snažit překročit, protože nevidím nikoho, kdo by dostal šok a byl sražen zpět.

Vydáme se do prvního patra. Mnoho lidí vypadá rozrušeně - všichni víme, co za hrozbu se blíží. Držíme se nové politiky Kratiknota a McGonagallové, co nejvíce se vyhýbat tajnostem, takže se všichni přirpavují na útok. většina z nich nevěří, že by byl Draco ochotný se vzdát. A abych byla upřímná, na jejich místě bych si pravděpodobně myslela totéž.

Ale teď vím, že i kdyby to nebyl ochotný udělat pro ně, udělal by to pro mě.

Najednou, když procházíme prázdnou chodbou, mě Harry vtáhne do prázdné učebny a zabouchne dveře.

"Co to-" začnu.

"Jen minutku," přeruší mě. "Zatímco jste si ty a Blaise rovnali věci v hlavě, Malfoy a já jsme vedli krátký rozhovor."

"Ohledně čeho?" Potlačím nutkání sebou cuknout při vzpomínce na to, co jsem viděla v Blaisově mysli. Pořád nemůžu uvěřit, že v souvislosti se mnou použil to L-slovo.

"To ti nemůžu říct."

Zvednu obočí. "To je od tebe trochu pokrytecké, nemyslíš?"

"Vím a omlouvám se. Potřebuju, abys mi odpověděla na otázku."

"Dobře, o co jde?"

"Věříš Malfoyovi?"

"Jak to myslíš?"
 
"Svěřila bys..." Harry vzdychne. "Svěřila bys mu můj život?"

Zamračím se. "Co chce, abys udělal?"

"To je otázka na ano nebo ne Hermiono."

"Svěřila bych mu svůj život."

"Ale svěřila bys mu ten můj?" Zeptá se.

Než odpovím, chvíli to zvažuji. "Ano... Myslím, že ano."

"Jsi si tím jistá?"

Povzdechnu si. "Neznám okolnosti Harry. Jak čekáš, že odhadnu, co udělá, úplně bez kontextu?"

"Dobře, dobře. Myslím, že stačí, že chce, aby válka skončila a Voldemort zemřel."

"Co to má co dělat s-"

"Hledám důvody mu věřit," řekne Harry. "Přesvědčuji sám sebe - nebo se spíš snažím přesvědčit."

"Takže je to všechno? Asi bychom měli jít," řeknu.

Pak se ozve tichý dunivý zvuk, následovaný hlasem v mé hlavě. 

Dnes jsem vás nepřišel zabít, ale zajmout zrádce. Pokud mi ho vydáte, moji následovníci odejdou, aniž by zranili kohokoliv z vás. Pokud ne, nepřestaneme, dokud každý jeden z vás nebude zničen. Vydejte Draca Malfoye a přežijete. Chraňte ho a zemřete.

Hlas utichne a já si vyměním pohled s Harrym. 

Nervozně se uchichtne. "Silné deja-vu, co?" Okomentuje to.

Kývnu. "Naprosto."

Opustíme místnost a sejdeme o další poschodí níž, ke vchodu, kde se shromáždil velký dav. Až když se po nich rozhlédnu, uvědomím si, kolik nás tu je. Je nás tu přinejmenším sto - ale určitě se to nevyrovná všem Smrtijedům v Británii... 

McGonagallová se vynoří z davu a položí Harrymu otázku, kterou přes hluk davu nezaslechnu.

"Jsme si jistí," odpoví jí Harry. "Ochráníme Bradavice."

Přikývne s ústy staženými do tenké čárky a pobídne lidi v hale, aby se  přesunuli do Velké síně, kde bude více místa. Tady je příliš přecpáno.

Jakmile se cesta před námi vyprázdní, pohneme se s Harrym k východu. Fred, George, Angelina, Katie, Ginny, Neville a několik dalších studentů, jejichž jména si nepamatuju lemují cestu po posledních schodech a ven na školní pozemky. 

Uběhlo jen pár minut, ale na hranice pozemků už zaplavilo moře Smrtijedů. Stojí mlčky, bez hnutí. Úžasná disciplína.

Nebo je prostě Voldemort v hlavách jich všech a ovládá je.

Ale myslím, že ani Voldemort není schopný kontrolovat tolik lidí najednou. Merline... Pokud náš plán nezabere, Bradavice jsou ztraceny.

Pak se Voldemort objeví na hranici, přímo před svými následovníky.

"Vážně si myslíte, že můžete vyjednávat?" zeptá se, jeho hlas je zesílený, takže ho i na tu dálku dobře slyšíme. 

Dojdeme až na úroveň Hagridova srubu a tam zastavíme. Okraj pozemků je pořád daleko, ale odtud už s ním dokážeme mluvit, pokud zesílíme naše hlasy.

Harry si namíří hůlkou na krk a zamumlá "Sonorus." Pak promluví. "Vydáme ho, pouze pokud nejdřív pošleš všechny Smrtijedy pryč z Bradavic."

Voldemort se posměšně ušklíbne. "Snažíte se svým přátelům koupit trochu času? Myslíte si, že se moji Smrtijedi nevrátí, jakmile je zavolám?"

Harry neodpoví a já začnu přemýšlet, jestli Draco neodhladl špatně Voldemortovu ochotu poslat své síly pryč. Co když začne být netrpělivý a rozhodne se, že bude jednodušší prostě zaútočit?

Ale on k mému překvapení zvedne ruku a učiní gesto. Smrtijedi ustoupí od hranice a po skupinách se začnou přemisťovat.

"Zatraceně, jak velké zvíře Malfoy mezi Smrtijedy doopravdy je?" Zamručí Fred.

Harry jen zavrtí hlavou. Posunu se tak, abych stála za Harrym a vytáhnu srdíčkový medailonek, obtočím kolem něj prsty a zavřu oči. Je čas. Když zprávu odešlu, znovu přívěsek schovám. 

"Grangerová," řekne Voldemort. "Už je to doba, co jsme se naposled setkali, že?"

Zesílím svůj hlas a odpovím. "Nemůžu říct, že by mě to mrzelo."

"Řekl jsem ti, že odhalím zrádcovu identitu, s tvou pomocí nebo bez ní," řekne. "A nyní ji znám."

 "Tak to gratuluju," odvětím sarkasticky.

 Poslední Smrtijed se přemístí a Voldemort se rozhlédne kolem sebe. "Tak tedy? Kde je?"

Pak se ozve prásknutí a Draco se objeví jen pár metrů od Voldemorta, za hranicemi Bradavic. Srdce mi okamžitě vyletí až do krku. Upřímně nedokážu říct, jestli je to Blaise nebo Draco.

Něco řekne a Voldemort se prudce otočí za jeho hlasem.

Pak, než kdokoliv z nás stihne zareagovat, Voldemort stojí vedle něho. Jeho dlouhé prsty se obtočí kolem Blasova-Dracova zápěstí a přemístí se.

Rozhostí se mezi námi dlouhé ticho.

Pak promluví Angelina. "Vážně... Vážně se ten odporný had právě vzdal... Kvůli nám?"

Harry sevře mojí ruku, aby mi připomněl náš plán. "Jdi za ním - hned. My tě vezmeme zpátky do hradu."

Přikývnu a zavřu oči, uvolním se a hledám tunel mezi našimi vědomími. Slyším, jak se Ginny ptá Harryho o co jde, ale než Harry stihne odpovědět, najdu spojení a nechám se jím vtáhnout.

Teď jsem na druhé straně... Alespoň myslím.

Ale nedokážu otevřít oči. Zamračím se... Neslyším ani jeho myšlenky.

Bože, není mrtvý, že ne?

Zoufale ten prázdný prostor zkoumám a nacházím střípky vzpomínek poletující kolem. Pak uslyším mlhavý nesouvislý šepot a uvědomím si, že Blaise musí být v bezvědomí. 

Ach, díky Merlinovi.

"Rennerevate."

Kurva, bolí mě hlava, slyším jeho myšlenku.

Jsem tady, promítnu mu.

Blaise otevře oči a uvidíme malou místnost. Sedí v křesle s vysokým opěradlem, a když si vědomí, že ho nic nedrží, okamžitě vymrští ruku vzhůru a zkusmo s ní zahýbá. Takže má pořád plnou kontrolu nad motorickými funkcemi.

Proč nejsem svázaný? Zajímá se.

"Vážně jsi mě zklamal, Draco," ozve se Voldemortův hlas zpoza židle.

"To mě nepřekvapuje," odpoví Blaise.

Bylo divné i jen být v Blaisově hlavě a slyšet jeho hlas vycházet z toho, co se zdálo být mými ústy. Je ještě o něco divnější slyšet místo toho Dracův hlas. Bože, z toho mě bude bolet hlava.

"Uvidíme. Sotva mi budeš ochotný říkat pravdu a já už nemůžu dál věřit, že mi otevřeš svou mysl," Voldemort zní zamyšleně. "Nesnadná situace."

Kurva, tohle bude bolet.

To zvládneš, řeknu mu. Jsem tady.

"Co myslíš, že bych měl udělat, Draco?" Pokračuje Voldemort. "Strávil jsem tolik času tvou výukou, tvým zdokonalováním. Měl jsi být mým mistrovským dílem. Kde jsem udělal chybu?"

Zkurvený chorý bastard. Jeho mistrovské dílo? 

"Nitrozpyt je pořád nejspolehlivější možnost," rozhodne Voldemort. "Ale než začneme, musíme snížit tvé zábrany."

Konečně nám vkročí do zorného pole a Blaise po něm bleskne zlostným pohledem.

"Nezajímá mě, co mi uděláš," řekne. "Stejně mě na konci zabiješ. Nevzdám se."

"Ach ne, nemyslím, že tě zabiju Draco. Pořád mi můžeš být užitečný."

Při těch slovech se Blaise napne.

"Nenechám přijít nazmar všechno, co jsem tě naučil," dokončí.

"Tak co mi uděláš?" Zeptá se Blaise, nedovoluje, aby mu do hlasu proniklo znepokojení.

"Jsou účinnější způsoby ovládání lidí, než kletba Imperius," řekne Voldemort.

Bože, to zní děsivě. Blaise velmi rychle uvažuje, tak rychle, že jsou pro mě jeho myšlenky nesouvislé. Myslím, že je snad poprvé opravdu vyděšený. A tohle může být jeho způsob, jak tu hrůzu zvládnout.

"Tak do toho," řekne perfektně vyrovnaným hlasem.

Jak může někdo uvnitř tak rozbouřený, navenek působit tak klidně? Nad touhle schopností musím žasnout.

Voldemort na Blaise namíří hůlku a já okamžitě ucítím bolestivé bodnutí v hrudi. Ale je to stokrát slabší, než když jsem byla mučena sama, takže vím, že Blaise to musí prožívat mnohem hůř.

Jeho mysl je plná nadávek a obrazů rozervaného masa a zuřících plamenů. Snažím se mu v mysli ukazovat konejšivé obrazy a modlím se, aby to pomohlo. Všechna bolest se zaměří do jednoho bodu a Blaise hlasitě vykřikne, ale zní víc rozzuřeně, než bolestně. 

To bude dobré, promítnu mu. Budeš v pořádku Blaisi. Budeš v pořádku.

Skrz jeho delirium se zdá, že přijal moje slova a bere z nich sílu. 

Pak bolest zeslábne a Blaise otevře oči, aby uviděl, jak se na něj Voldemort mračí.

"A to jsem si myslel, že ses v tom zlepšil," řekne ten odporný had. "Žalostné."

Zlepšil v čem? Zeptám se Blaise. Možná ví trochu víc o tom, co Voldemort s Dracem dělal. 

Nemám ani páru, o čem to mluví, odpoví Blaise. 

"Nutíš mě si myslet, že jsem všechen ten čas s tebou vyplýtval zbytečně. Patetické. Zkusíme to znovu, ano?"

Lži mi Hermiono. Zoufale tě prosím, lži mi.

Pak se znovu ponoří do bolesti a je to ještě horší, než předtím. Cítím, jak pulzování zesiluje, jak sebou začíná škubat v agónii, svírá čelisti k sobě ve snaze zadržet křik.

Lhát ti? O čem?

O čem bych mu sakra měla lhát?

Blaise tiše zaskučí, ale hned zase sevře zuby škube sebou na židli ve snaze se zbavit bolesti. 

Pak si uvědomím, co chce - potřebuje - slyšet.

Miluju tě. Blaisi, miluju tě. Drž se - dokážeš to.

Cítím, jak jeho pošramocená mysl dělá všechno proto, aby se udržela pohromadě a překvapuje mě, jak velkou moc může pár slov mít. Ale i když lžu, abych mu dodala sílu, pořád se cítím provinile. 

Blaisi, tolik tě miluju. Jsi jediný, s kým chci být. Jsi dost silný, abys ho porazil. Věřím ti.

Když bolest konečně odplyne, Blaise se zhroutí do židle a lapá po dechu. 

Dobrá práce, řeknu mu. Dostaneme se odsud. Dokážeme to.

"Trochu méně ubohé, ale od Ruska je to rozhodně krok zpět," komentuje to Voldemort. Zavrtí hlavou a vyšetěkne, "Bellatrix!"

Dracova teta okamžitě přispěchá bočními dveřmi.

"Myslel jsem, že by se ti líbilo potrestat tvého synovce za to, jak zradil tvou rodinu - až s ním dnes skončím, nebude si pamatovat, že nějakou rodinu měl," řekne Voldemort.

Možná by bylo lepší, kdybychom odhalili tvou indentitu hned, začínám panikařit. Co chce Blaisovi udělat? 

Ne. Půjde přímo do Bradavic a nebude to pěkné, odpoví Blaise. 

Jsem ohromená, jak vyrovnaný je. Jak se dokázal tak rychle sebrat?

Nakonec zjistí pravdu. Nebudeme schopní ho udržet věčně, argumentuji. 

Pak Bellatrix řekne, "To není on."

Blaise trhne hlavou čarodějčiným směrem. "Prosím, teto Bello?" Zeptá se a perfektně napodobuje Dracovu intonaci, když je lehce dotčený.

"Ty nejsi Draco," řekne Bellatrix jasně.

Voldemort se zamračí, ale nepromluví.

"Nikdy by nesundal medailon, který mu dala Cissy," vysvětlí Bellatrix a ukáže na Blaisův holý krk.

"Velmi pozorná Bellatrix," pochválí ji Voldemort. "Podíváme se, jestli jsi měla pravdu."

Pak se zaryje do Blaisovy mysli. Vší svou silou zvednu bariéry - tajemství je prozrazeno, ale pořád můžeme získat alespoň trochu času. Blaise mi ale moc nepomáhá. Odolávání mučící kletbě ho vyčerpalo, pořád se ale snaží bojovat.

Do hajzlu s tím Hermiono, řekne konečně. Vzdej se. Vrať se do tunelu - nebude schopný najít vstup, protože nad tím nemám kontrolu. Nemůže se dostat do tvé hlavy.

Ale ty Blaisi-

Budu v pohodě. Pokud umřu, automaticky se vzbudíš ve svém těle. Napočítej do čtyřiceti, a pak se zkus vrátit.

Jsi si jistý?

Cítím se extrémně napjatě a moje bariéry se bortí ze všech stran. Co se stane, pokud se zhroutí a já budu pořád v jeho hlavě? Zjistí Voldemort, že jsem tady? 

 Běž, pomyslí si Blaise.

Zmizím do tunelu, ustoupím z jeho mysli. Prostor je těsný, sevřený a já nevím, kde doopravdy jsem  - nejsem úplně ve své hlavě, ale ani v jeho. Skoro si myslím, že slyším Harryho hlas...

Nervózně začnu počítat do čtyřiceti, modlím se, abych náhle neotevřela oči a nezjistila, že jsem v Bradavicích. Blaise nemůže umřít. Nemůže. 

Ale když dosáhnu ke čtyřicítce, pořád jsem chycená na tom samém místě. Váhavě vstoupím do Blaisovy mysli zrovna, když k němu mluví Bellatrix.

"Musíš vědět, kde je. Řekni nám to a přidej se na naší stranu. Rodina Zabiniových-" 

"Musíš vědět, že to neudělám. Nechci se stát ničím služebníkem," řekne Blaise. 

Kam šel Voldemort? Zeptám se ho. 

Prostě vyletěl ven, rozzuřený. Zachytil ten kousek o viteálech... Doufám, že to Draco stihl.

"Tak tedy dobrá. Počkáme, až sem přijde. Znám svého synovce velmi dobře."

Pfff, má pravdu.

"Nenechal by tě hnít ve vězení místo něj," řekne Bellatrix. Samozřejmě, pokud tohle nezabere, vypadal velmi zaujatý mudlovskou šmejdkou Grangerovou. Pokud ohrozíme její život, určitě přijde."

Zajíknu se. Jak-

Dostal se do mojí hlavy Hermiono, řekne Blaise. Nemohl jsem mu zabránit se rozhlédnout.

To je v pohodě, řeknu hlavně abych ho utěšila. Je to Voldemort proboha. Ale je to špatné.

Velmi, souhlasí. 

"Takže, dokud se nerozhodneš spolupracovat, budu tě muset zamknout," přeruší Bellatrix ticho. "Měj se Blaisi."

 Pak ho zasáhne omračovací kouzlo a on omdlí.

Pořád jsem v jeho hlavě a uvědomím si, že Bellatrix udělala pár kroků k němu, takže jí můžu slyšet.

Takže jeho smysly neovlivní, když je v bezvědomí? To je zajímavé...

"Postarám se o něj sama," slyším Bellatrix. "Jdi mi z očí. Nechci, abys to zkazil."

Asi o minutu později zaslechnu hlas, drsný, ale plný respektu. "Madam Lestrengová."

 Bellatrix nedá žádnou zachytitelnou odpověď. Pak uslyším hlasité zazvonění a uvědomím si, že byl Blaise právě přesunut do cely.

"Díky."

Hlas, který pronesl ta slova je tak jemný, že ho skoro nepoznám. Ne, ne... Je nemožné, že by Bellatrix děkovala Blaisovi. Za co by mu mohla děkovat? Není... Není možné, že by to bylo za to, že se obětoval pro Draca, ne? Vážně jí na jejím synovci záleží? 

Ta myšlenka je naprosto absurdní, ale stejně se přistihnu, že jí zvažuji.

Pak Bellatrixiny kroky utichnou a já zkouším Blaise probudit, ale bez úspěchu. Napadne mě, jestli se nevrátit do svého těla, ale nemůžu - není toho moc, co bych mohla v Bradavicích udělat, a chci tu být, až se Blaise probere.

Zatímco čekám, rozhodnu se projít jeho vzpomínky a zjistit, co s Dracem plánovali.  Mohlo by mi to napovědět, co mám očekávat.

 Začnu přehrávat Blaisovu poslední vzpomínku na Draca a vstoupím do něčeho, co vypadá jako... Hádka? Mezi dvěma zmijozelskými je to těžké určit. Jejich rozhovor je klidný a ze samotného dialogu bych nikdy neuhodla, že se hádají. Ale když se dívám Blaisovýma očima, cítím každý záchvěv jeho hněvu. 

Ucítím prudké bodnutí jeho žárlivosti a slyším, jak přizná "Dal bych cokoliv za to, aby se na mě takhle dívala."

Nevyžaduje velkou genialitu pochopit, že mluví o mně. Couvám před jeho bolestí, najednou se cítím extrémně provinile za tenhle vpád do soukromí a ze vzpomínky utíkám. Hluboce mě dojímá, že bojoval za moje štěstí, i když to znamenalo jeho zlomené srdce.

Pak si uvědomím, že naslouchám začátku rozhovoru. Jak jsem se sem dostala? Začnu couvat, ale pak mě Blasiova věta zmrazí na místě.

Zatraceně, byla to Narcissa, kdo umřel, že ano?

Pozorně naslouchám rozhovoru.  

"Jak-" začne Draco.

„Znám tě Draco,“ přeruší ho Blaise. „Viděl jsem, jak ses tvářil, když ses po návratu dával dohromady. Nic jiného by u tebe nemohlo způsobit tenhle výraz. Byla to tvá matka?“

Draco ve vzpomínce mlčí a já cítím nepotlačitelné nutkání plakat. Ale brzy si uvědomím, že nemůžu - pořád jsem v Blaisově těle a on je v bezvědomí. 

Dracova matka zemřela a on neřekl ani slovo. Takže takhle málo mi věří? Tak cizí si jsme?

„Takže je skutečně... Pryč,“ konstatuje Blaise nahlas.

„Nepomáháš mi,“ odpoví krátce Draco.

"Je mi to líto kámo."

Vyškubnu se z Blaisových vzpomínek, skryju se v prázdném prostoru jeho bezvědomé mysli.

Už jsem zjistila, že bude těžké najít si cestu do Dracova srdce. Z nějakého důvodu mi dovoluje ho ovládat - udělal by pro mě skoro cokoliv. Ale nesvěří mi svá tajemství. Nevěří mým citům k němu. 

To je tak zatracený paradox!

Neváhá dělat to, o co ho požádám, riskovat pro mě svůj život. Ale nedokáže se mnou sdílet fakt, že jeho matka, někdo pro něj tak důležitý, zemřel.

Naplní mě beznaděj, cítím se promrzlá a sama.

Je bariéra kolem jeho srdce stejně neproniknutelná, jako kolem mysli?

***

O něco později zaslechnu slabý šepot.

"Dartmoor."

Takže tam jsme - Blaise je? Ale nezaslechnu už nic jiného a začnu uvažovat, jestli jsem si to jen nepředstavovala. Je tak unavující čekat ve tmě, až se Blaise probere, když mi společnost dělají jen skličující myšlenky na Draca.

Pak cítím, že přichází k sobě. Jeho mysl se zavolní, probírá se k životu a je to nádherné. Když se probral naposled, bylo to na rozkaz - byl probuzen Voldemortovým kouzlem. Ale přirozený přechod od prázdnoty k bdění je ohromující pohled , skoro jako svítání.

 Jsi v pořádku? Zeptám se ho.

Jo, jsem zatraceně nadšený, pomyslí si. Ta bolest hlavy mě zabije...

Slyšela jsem hlas, který ti říkal "Dartmoor", oznámím mu. Říká ti to něco?

Dartmoor, Dartmoor, Dartmoor... Ne, nic mi to neříká.

Proč by někdo- začnu se ptát.

Je to Dracova práce. Ví, že jsi tady. Potřebuje - kurva. Chystá se mě zachránit.

Jak jsi tohle odvodil? Zeptám se.

Potřebuje, abys mu řekla, kde jsem. Tak jdi - hned. Pokud poděláš jeho plány, bude improvizovat a všechno pak bude jen horší. Jdi. Ukonči spojení.

Nechci tě opustit, řeknu mu.

Budu v pohodě. Pokud mě nezabili hned, jak to zjistili, nerozhodnou se mě zabít teď. Jdi.

Počkej - přece nemůže přijít osobně. Můžeme poslat lidi, aby -

Členové Řádu nejsou Smrtijedi. Nebudou schopní otevřít cely. Řekni Dracovi, Hermiono. Věř mu, že to zvládne. Ví, co dělá, řekne Blaise.

Váhám. Nezní mi to jako dobrý nápad. Neřekla právě Bellatrix, že bude čekat, až přijde? Co když čekají, že se Draco ukáže?

Najednou cítím, jak jsem silou vržena do tunelu.

Otevřu oči do bílého stropu. Rozhlédnu se a zjistím, že jsem na ošetřovně v Bradavicích.

Zatraceně!

Zavřu oči a pátrám ve své mysli po tunelu , ale brzy vyjde najevo, že Blaise přišel na to, jak ho uzavřít. Na moment se sebou bojuji. Nechci, aby se Draco vrhal do nebezpečí.

Ale Blaise má pravdu. Zná Draca tak dobře, že jsem si jistá přesností jeho předpovědi, když říká, že se Draco prostě rozhodne improvizovat, pokud jeho plány nevyjdou. Neochotně vytáhnu medailon zpod trička, obtočím kolem něj prsty a zavřu oči.

"Je vzhůru," slyším Ginny.

Ano, jsem vzhůru. Musím doufat, že to Draco a Blaise zvládnou. Soustředím se na jediné slovo: Dartmoor.

Prosím, prosím, prosím, Draco, nenech se dnes v noci zabít.