Přeběhlík - 82

Kletba Imperius je skutečně mocná. Dlouho jsem s Rowlem nebyl v kontaktu, přesto je stále plně pod mou kontrolou. Na druhou stranu není zrovna proslulý silou své vůle. Nepřestává mě překvapovat svou tupostí.

Smrtijed jeho postavení by měl být o mnoho lepším kouzelníkem. Jsem si jistý, že přenášedlo by bez problémů zvládl vytvořit i Ron Weasley.

Zatímco plameny v krbu zvolna pohasínají, při rychle po sobě následující prásknutí mě upozorní na jejich návrat.

"Měl jsi štěstí?" Ptá se Blaise.

Kývnu. "Potřebuju s tebou mluvit o samotě."

"Čekal jsem něco takového."

Nechtěl nám o tom nic říct," vrhne Hermiona na Blaise vyčítavý pohled.

"Protože byl můj parťák dřív, než váš," ušklíbnu se. "To, co jsem vymyslel, by mělo fungovat, ale potřebuju to nejdřív probrat s Blaisem, až pak s vámi."

"Proč?" Ptá se Potter. "Co mu chceš říct, že to nesmíme slyšet?"

"Vážně by celý proces dost urychlilo, kdybys nerozporoval každý můj krok."

"Nemám rád tohle tajnůstkaření. Vždycky se chováš, jako bys nemohl věřit nikomu z nás."

"Protože nemůžu," odpovím bez přemýšlení.

Zamračí se nad mými slovy, ale neodpoví. Pak si všimnu Hermionina zklamaného pohledu a bolestně ve mě zatrne. Zatraceně, obvykle nemluvím tak neuváženě.

"To je v pohodě," řekne a přistoupí ke mně.

Nepřečetla mi právě myšlenky? Vím, že se k nim nemohla dostat.

"Naučím tě mi věřit," pokračuje.

Potlačím nutkání se ušklíbnout. Věřit jí. Chci, ale nemyslím, že bych mohl.