Přeběhlík - 84

Je to zvláštní pocit, jako by se v mé mysli náhle otevřel tunel. Zavřu oči, soustředím se na tu novou cestu a ona mě vtáhne dovnitř. Asi tři vteřiny je všechno temné.

Když otevřu oči, zjistím, že stojím na jiném místě, než předtím. Otevřu ústa a vyjde z nich mužský hlas.

"Whoa.."

Vidím... sebe... jak stojím naproti mně, oči zavřené.

Pak se Blaisův hlas ozve v mé - nebo jeho? - hlavě.

Slyšíš moje myšlenky? Zatraceně, to je ale divný pocit.

Ach ano, je to divné. Ano, slyším tě, odpovím.

Schválně, co se stane, když mě zkusíš ovládat, pomyslí si.

Nechystám se to zkoušet.

Blaisi? Hermiono? Jste vy dva v pořádku?" Zeptá se Harry.

Pokusím se promluvit, ale moje zamýšlená slova zazní Blaisovým hlasem.

"Jsme v pohodě."

Vypadá to, že jsi to právě udělala, Hermiono.

 Proč i ve vlastních myšlenkách zní tak domýšlivě?

Je to vážně tak jednoduché? Zeptám se.

Zníš vylekaně.

Protože mám strach!

Jsem vyděšená nečekaným vzrušením, které ve mně vyvolalo vědomí, že ho můžu ovládat.

 
"Hermiono, budeš se muset dostat z jeho hlavy, pokud chceš ovládat své tělo," řekne Draco.

Já... Nevím, kudy ven, sdělím Blaisovi. Je to pravda - nevím, kde ten tunel je.

"Myslí si, že se tu zasekla," oznámí nahlas Blaise.

Harry vypadá znepokojeně, ale Draco se jen směje. Hádám, že to znamená, že to nemůže být moc vážné.

Zmlkni Blaisi. Pomoz mi odtud ven.

Jak ti mám asi pomoct dostat se z mé vlastní hlavy? Ty jsi ta, kdo vytvořil tunel, ne já.

"Soustřeď se Hermiono," řekne Draco mně - Blaisovi. "Tunel je přesně tam, kde jsi ho nechala."

Nevím, kde jsem ho nechala, přiznám Blaisovi.

Blaise se nahlas zachechtá a Harry se zeptá, "směješ se ty nebo Hermiona?"

"Já," odpoví Blaise.

Dočasně vzdám hledání cesty ven a začnu listovat jeho vzpomínkami. Cítím, jak Blaise instinktivně zdvihá zábrany ve snaze je přede mnou skrýt, ale je zřejmé, že já jsem uvnitř těch zdí.

Zatraceně, jako by byla součástí mojí mysli, slyším ho pomyslet.

Říkala jsem ti, že to je špatný nápad, promítnu mu.

Listuji směsicí vzpomínek z několika minulých let, překvapená narůstajícím množstvím času, který trávil zíráním na mě, když jsem se nedívala.

Nevadilo by ti toho nechat? Zní naštvaně.

Říkala jsem, že bychom to neměli dělat, ale tys trval na tom, že to bude v pohodě, odpovím mu. Teď jsem tady uvízla, takže můžu alespoň odhalit všechna tajemství, která přede mnou skrýváš. 

 "Pokud potřebuje pomoct Blaisi, trochu jí postrč," navrhne Draco.

"Nemůžu jí vyhodit ven, aniž bych přerušil spojení," odvětí Blaise.

Zarazím se. Ty chceš to spojení udržet? Zeptám se ho.

Udrží mě to o chvilku déle v bezpečí. To beru.

Pak vstoupím do vzpomínky, která se odehrála mezi námi v Dracově kuchyni, a já ze všech stran vnímám jeho znepokojení.


Do háje Hermiono. Nedělej to. To se ti nebude líbit, pomyslí si zoufale.

Ale scéna už se přehrává a já se jí nechystám zastavit.

***

Přemýšlí o tom. Zatraceně. Byl jsem moc vážný. Neměl bych takhle ztrácet sebeovládání. Jen prostě... Nemůžu snést, jak snadno to smetla jako vtip. Ale to je moje chyba. Na těchhle vtipech jsem vystavěl naše přátelství, protože jsem si nikdy nemyslel, že bych to s ní mohl brát tak vážně.

K sakru.

Blesknu po ní pohledem. Jo, pořád o tom přemýšlí.

Možná bych se měl pokusit to spravit. Možná bych měl... Vrátit všechno do normálu. Zatracený normál. Nesnáším normál.

Uchichtnu se a ona ke mně překvapeně vzhlédne.

"Pokračuj, nenech se vyrušovat," řeknu.

Je zmatená. "Co to znamená?"

"Byla jsi zjevně hluboce zamyšlená," ušklíbnu se. "Nechtěl jsem tě přerušovat."

Obrátí oči v sloup. "Sklapni Blaisi."

Podám jí kořínky, které jsem rozdrtil, a vyskočím na linku. "Vážně Hermiono, na co myslíš? Jsem moc zvědavý."

No jasně, jsem zvědavý. Vím přesně, na co myslí. Bojí se, že to, co viděla, bylo skutečné. Že bych k ní mohl doopravdy něco cítit.

Namíří hůlku na kotlík a plamínky pod ním se probudí k životu.

"Na nic," zalže.

Zavrtím hlavou a pořád se na ní dívám. Nikdy mi nedělalo problém v ní číst - od začátku jsem jí rozuměl. Nevím, čím se mi tak zapsala do srdce. Nemůžu se na ni přestat dívat, sledovat ji.

"Blaisi, byla jsem k tobě upřímná," lže dál. "Nemyslím na nic. Proč jsi tak zvědavý?"

"Mm, jen tak," odpovím s pokrčením ramen. "Nepokaz znovu ten lektvar. Tentokrát nevezmu vinu na sebe."

"Nikdo tě o to minule neprosil," odrazí mě.

"Jasně, ale tak trochu byla moje vina, že jsem tě rozptýlil."

"Tak mě přestaň rozptylovat," požádá mě.

"Nemůžu."

"Proč ne?"

"Umřeli bychom nudou."

"Ty jsi ale herečka," rýpne si.

Sklouznu z linky. "Jo, já vím," řeknu.

Posunu se za ní a skloním se, abych se přes její rameno podíval na lektvar. Do háje, tohle bych dělat neměl. Měl bych se držet zpátky. Zase se moc blížím k té hranici.

"Nemůžeš se prostě podívat ze strany? " Zeptá se.

Zjevně se necítí příjemně. A z nějakého důvodu nemůžu odolat jí drážit ještě o trochu víc.

"Promiň lásko," odpovím s úšklebkem. "To nemůžu."

"Neříkej mi tak Blaisi."

Opravdu je znepokojená.

"Copak lásko? Nemám ti říkat jak?" zeptám se nevinně.

Dloubne mě do žeber, než pokračuje s mícháním lektvaru.

Neměl bych to dělat, ale tak hrozně chci, aby věděla... Něžně položím ruce na její boky a ona lehce ztuhne. Pomalu jimi sklouznu kolem jejího pasu a udělám drobný krok vpřed, přitisknu jí k sobě.

"Blaisi, co to děláš?"

"Šššš..."

Její hlas je pevný, ale vím, že je ustaraná a znepokojená. Ví, že bych jí nikdy neublížil, ale bojí se o moje city. Někdy si přeju, aby nebyla tak ušlechtilá. Pak by bylo snažší s ní jednat sobecky.

Pokusí se ode mě odtáhnout a já musím potlačit touhu jí obrátit k sobě a políbit.

"Hej, hej, hej - nepřestávej míchat," řeknu. "Nechceme zničit další várku, že ne?"

"Blaisi, jdi ode mě," požádá mě.

Do hajzlu. Nebudu se už držet téhle stupidní přetvářky.

"Vážně tě mám rád Hermiono," zašeptám jí.

Znovu ztuhne, ale její ruce nepřestávají mechanicky míchat.

"Věděla jsi to?" Zeptám se. "Jsi jiná, než jakákoliv holka, kterou jsem poznal. Vážně tě mám moc rád."

"Říkal jsi tohle všem holkám, se kterými jsi spal, abys je dostal do postele?" Odvětí.

Au.

"Byly všechny zvláštní? Byly všechny krásné a jedinečné sněhové vločky?" Dokončí.

"To bolelo Hermiono," řeknu. Tohle... Tohle nemůže být její skutečný pohled na mě.

"Promiň."

Vím, že to myslí upřímně, takže to přijmu. Vdechnu vůni jejích vlasů a zavřu oči, abych si jí užil. Potom nechám hlavu klesnout na její krk, letmo ji políbím na zběsile pulzující krční tepnu.

"Blaisi, jdi ode mě," požádá mě.

To jsem neměl dělat. Do hajzlu.

Ustoupím od ní.

Je mi najednou zima.

"Tentokrát nežertuju Hermiono," řeknu měkce. "Vím, že už víš, co k tobě Draco cítí, a je čas, abych šel s pravdou ven i já."

Pokračuje v práci na lektvaru, neodpovídá, a já poprvé za tři roky nevím, na co myslí.

"Jenom... Myslel jsem, že bys to měla vědět."

Nejsem schopný se na ní dál dívat, když vím, že neopětuje moje city, takže se obrátím k odchodu.

"Nemusíš mi odpovídat. Dokud víš, že jsem tu pro tebe, tak to stačí."

Promiň Hermiono. Neměl jsem to dělat. Bylo to ode mě sobecké. Miluju tě a přál bych si, abych to mohl říct nahlas. Ale už tak jsem řekl až moc. Vím to.

***

Ach bože. Blaisi...

Už to tak není, řekne mi v myšlenkách.

Ale okamžitě cítím ozvěnu v jeho mysli, která říká, že je.

Zkus mi nelhat Blaisi, promítnu mu. Stejně slyším pravdu.

Harry mává rukou před mou - Blaisovou - tváří, ale já ho ignoruji.

"Dej jim trochu víc času," řekne mu Draco. "Chvíli trvá si na to zvyknout."

Tak dobře, odpoví mi Blaise. Úplně upřímně. Nemusíš poslouchat žádnou ozvěnu pravdy. Ale nesmíš dovolit, aby to otřáslo tvými rozhodnutími. Miluju tě.

Blaisi, dost.

Ne. Žádné další lži, žádné polopravdy. Nebudu se snažit zničit vztah mezi tebou a Dracem. Nebudu popírat, že bych chtěl. Ale on je můj nejlepší kamarád. A znám tě dost dobře na to, abych poznal, že k němu skutečně chováš city a jsi s ním šťastná. A to mi stačí.

Nevím, co říct - myslet si. Jediná věc, která mi přijde na mysl, je omluva. Je mi to líto Blaisi.

Nemůžeme dovolit, aby nám to vstoupilo do cesty, pomyslí si. Tam venku to bude na život a na smrt. Musím vědět, že mi budeš schopná pomoci.

Samozřejmě, že budu.

Nesmíš se rozptylovat.

Je těžké se nerozptýlit. Zrovna jsi řekl -

Miluju tě. Já vím.

Zadržím nutkání si povzdechnout, protože si uvědomuji, že by to byl Blaisův vzdech. Tohle je vážně podivný druh magie.

Zvládnu to, pomyslím si. Můžeš mi věřit.

Dobře.

„Hermiono, pořád jsi zaseklá?“ Zeptá se Draco.

Poklepe Blaisovi na tvář a Blaise srazí jeho ruku zpátky.

„Hej!“

Draco se zakření. „Copak Blaisi? To ti nemůžu ani sáhnout na obličej?“

„Měla by sis dávat pozor Hermiono,“ řekne Blaise nahlas. „Jinak bych ti mohl chtít zkusit Draca přebrat.“

Směju se a nutím tím ke smíchu i Blaise. Jakmile si ale uvědomím, co se právě stalo, okamžitě se zarazím. Nelíbí se mi, jak snadné je omylem ovládnout jeho tělo.

„Zřejmě si na to pořád nezvykli. Přinejmenším Hermiona ne,“ poznamená Draco.

Dobře, to znamená, že se můžu zlepšit. To je uklidňující. Ale jak dlouho tu musím být, abych se v tom zdokonalila? A možná ani nechci…

„Blaisi, Hermiono, nechci na vás tlačit, ale-“ začne Harry.

„Já se snažím Harry,“ utnu ho Blaisovým hlasem.

Harry bleskne pohledem po Dracovi. „To znělo jako Hermiona.“

Draco se v odpověď jen zakření. Zjevně mu to připadá zábavné. Ah, to je šmejd.

Zavřu svoje – Blaisovy – oči a snažím se soustředit.

„Uvolni se,“ radí Draco. „pak bude snazší najít cestu.“

Zhluboka, pomalu se nadechnu a snažím se uklidnit. Přede mnou se začne zvolna objevovat tunel. Wow, tak to bylo snadné. Je záhada, že se mi ho nepovedlo objevit předtím.

Proč mi Draco nedal tuhle radu už na začátku?

Blaisi, než odejdu, chci tě požádat o laskavost, promítnu mu.

Cokoliv.

V duchu sebou cuknu nad okamžitou jistotou jeho odpovědi. Pořád se nemůžu srovnat s jeho vyznáním lásky. Láska. Slyšet tohle slovo od Zmijozela tak emočně uzavřeného, jako je Blaise…

Potřebuju, abys sis za mě promluvil s Dracem. Byl v Rusku… A myslím, že se mu tam stalo něco zlého. Neřekne mi ale, co to bylo. Mohl bys-

Přeruší mě myšlenkou. Je velká šance, že to neřekne ani mně. Mezi námi je to hodně o odhadech. Každopádně na to budu myslet. Díky, že jsi mi o Rusku řekla.

Na tuhle myšlenku už neodpovím, a když se zaměřím na tunel, cítím, že jsem vtahována zpět do svého těla.

Pak otevřu oči a uvidím stát Blaise naproti mně.

„Vítej zpátky,“ řekne Draco.

„Jaké to bylo?“ Zeptá se Harry. „Bude to fungovat?“

Kývnu. „Můžeme to zkusit. Ale Blaisi… Tohle je vážně nebezpečné.“

„Jsme ve válce s nejtemnějším kouzelníkem všech dob. Všechno je vážně nebezpečné,“ odpoví.

Dobrý postřeh.

„Tak to bychom měli jít,“ řekne Harry. „Malfoy, dáš Blaisovi vědět, kdy má vyrazit, ano?“

Draco se na mě zadívá. „Jen mi dej signál.“

Kývnu a položím si dlaň na prsa, přes medailonek.

„Měj se Draco.“

Udělá krok ke mně a skloní se, aby mě políbil.

„Měj se Hermiono,“ zamumlá mi do rtů.

Ah, nechce se mi od něj.

Pak uslyším prásknutí, jak se Harry přemístil, s povzdechem vytáhnu hůlku a odvrátím se od Draca. Můj pohled se potká s Blaisovým a já zachytím maličký záblesk bolesti, než ho skryje za úsměškem.

„Uvidíme se na druhé straně,“ řekne.

Kývnu a s posledním pohledem k Dracovi se přemístím.

***

Překlad Blaisovy vzpomínky asi moc nesedí s původním dialogem, ale byla jsem líná dohledávat, v které kapitole k tomu vlastně došlo. A rychlost překladu je pro mě v tuhle chvíli klíčová, protože jinak to nebude hotové ani za rok. Doufám, že se vám to i tak líbilo :)