Přeběhlík - 81

Nevím, jak vám, ale mně je vlastně hrozně líto Rona. Zbyla na něj v příběhu ohromně nevděčná role.

***

Draco

"Šedohřbet? On byl tady?!"

"Mluvil skrz ohniště," odpovím. Zasraný vyšinutý mutant.

Pak promluví Hermiona. "Musíme vyřešit jednu věc. Myslíš, že pomůže je všechny evakuovat? Že budeme mít dost času?"

Potter okamžitě zavrtí hlavou. "Nemyslím si. Je tam teď opravdu hodně lidí. Bylo by nepraktické je všechny stěhovat. Řekl, kdy přijde?"

"Řekl jenom v noci. Budu předpokládat, že myslel soumrak," odpovím.

To ale není předpoklad, to je fakt. Pochopil jsem, že Voldemort má mnohem raději přirozený běh času, než uměle vytvořený systém. Pokud je to nutné, využívá přesné hodiny, ale upřednostňuje pojmy jako svítání a soumrak.

"Tak to nám dává dvě, možná tři hodiny," poznamená Harry.

"Nemyslím, že budeme potřebovat tolik času," řekne Blaise.

Nechám Blaise hádat, nad čím přemýšlím. Kývnu na něj. Musím přiznat, že na mě udělalo dojem, že je stále schopný předvídat mé myšlenky stejně jako před lety.

„Co plánujete?“ Zeptá se Hermiona.

Vypadá znepokojeně a já nechci, aby se znepokojovala…

"Potřebuji nějaký čas o samotě,“ odpovím. „Musím kontaktovat pár lidí. Vy tři můžete jít do Bradavic a varovat je před hrozícím útokem."

"Měl bys nám říct, nad čím přemýšlíš, Malfoy."

"Musím si být nejdřív jistý, že to bude fungovat. Jinak by bylo zbytečné to rozebírat,"

řeknu.

A je tu velká pravděpodobnost, že to fungovat nebude. Závisí to na tolika nepředvídatelných věcech.

„Prostě pojďme,“ řekne Blaise.

"Blaisi, ty víš, co chce udělat?" Zeptá se Potter.

Ah, takže si všiml tiché výměny mezi Blaisem a mnou.

"Mám jenom mlhavou představu, o co tady jde," odpoví Blaise. "Hlavně neudělej nic pitomého."

Zrovna od něj to sedne.

"Ano Draco, neudělej nic pitomého," přidává se Hermiona.

"Neudělám, toho se nebojte,“ odpovím, hlavně abych zmírnil její obavy. „Vraťte se asi tak za půl hodiny, a pokud nepřijdete s něčím lepším, řeknu vám, co mám v plánu - pokud to bude fungovat."

"Dobře,“ řekne Potter. „Tak tedy pojďme."

Ucítím lehký polibek na tváři a obrátím se k Hermioně, skrývaje překvapení.

"Buď opatrný," upírá na mě velké hnědé oči.

"Ty bys měla být opatrná," odpovím. "Já ani neopustím dům."

Kývne, ale dál se na mě dívá. Naše pohledy se střetnou a já se nemůžu odtrhnout. Ozve se prásknutí, ale já se ani nechci rozhlížet, kdo zmizel. Ale ona se odvrátí a já se donutím zabodnout pohled to země.

Seber se.

Když vzhlédnu, dívá se na mě a já jsem znovu chycený do pasti.

"Měj se kámo," řekne Blaise.

"Ty taky," odpovím, aniž bych se na něj podíval.

Blaise se přemístí a nechá nás o samotě. Merlin pomáhej, nejradši bych se na ní vrhnul.

"Nechystáš se udělat nic hloupého, že ne?" Zeptá se.

Definuj hloupé.

Zadržím okamžitou odpověď a místo toho se na ní ušklíbnu. „Nevěříš mi?“

"Věřím ti," odpoví vážně.

Usměju se na ní. "Dobře. Tak běž."

Vytáhne hůlku, ale neodchází. Vážně se tak moc bojí, že udělám něco hloupého?

„Nikam nejdu,“ pobídnu jí.

Musím ji odsud dostat. Čas běží. Jsem si jistý, že půl hodina je až dost na tři rozhovory, ale raději bych měl rezervu, jen pro jistotu.

Usměje se na mě a pro tu chvíli je pro mě tím jediným na světě – nedokážu myslet na cokoliv jiného.

Pak se přemístí a zanechá mi v hrudi bolestné prázdno.

Kurva.

Chovám se jako zamilované štěně. To rozhodně nejde, ne v čase, jako je tento.

Setřesu emoce a přivolám si hůlku – není důvod plýtvat energií. Namířím ji na sebe a sešlu kouzlo lidské proměny. Není to perfektní, ale jsem si dost jistý, že je to dostatečně přesvědčivé.

Pak se spojím s Theovým krbem.

„Theo? Jsi tu?“ Zavolám na něj.

„Gregu?“ Odpoví a vejde do pokoje. Jeho oči se rozšíří. „Myslel jsem, že ty a Vince jste byli chyceni -“

„Zmlkni, ty natvrdlý tupče,“ zarazím ho.

Jeho oči se rozšíří ještě víc, když si všimne rozdílů mezi Gregovou skutečnou tváří a mou proměnou.

„Jsi sám?“ Zeptám se.

„Jo,“ odpoví.

Jakmile se mnou naváže oční kontakt, ponořím se mu do myšlenek. Potřebuji vědět, k čemu došlo bezprostředně po mém dopadení. Odvedli Thea k Voldemortovi?

Dívám se z jeho perspektivy na pozemcích a vidím sám sebe rozbít okno. Pak se můj úhel pohledu změní a já pozoruji, jak Naree bojuje s dvěma domácími skřítky. Pak je konečně zneškodněn omračovacím kouzlem od jednoho z nejbližších Smrtijedů.

Pak se z davu Smrtijedů vynoří Nott starší a vytáhne Thea na nohy. Jsem překvapený, že zůstal na zemi tak dlouho – byl tak moc šokovaný mým přeběhnutím?

Jeho otec ho rychle vyvádí ze Sídla a já si všimnu rozostření na okrajích vzpomínky. Zamračím se. Pak už sedí doma a mluví se svou matkou. Zvuk je mírně zkreslený, to je znamení, že je vzpomínka falešná.

Do hajzlu.

Opustím jeho vzpomínky, vypadá to, že se mu ulevilo.

„Viděl jsi dnes Pána zla?“ Zeptám se.

Theo zavrtí hlavou. „Ne, pokud si pamatuju.“

„Legrační, žes to řekl právě takhle,“ řeknu.

Voldemort musel manipulovat s jeho vzpomínkami. Musel vědět, že vím o zotaveni Franka Longbottoma. Ví ale, že už jsem zjistil, že Neville Longbottom je špeh?

„Co je k smíchu?“ Zeptá se Theo.

„Nic,“ zavrtím hlavou.

„Jak se ti povedlo utéct? Táta říkal, že Pán zla zuřil.“

„To ti nemůžu říct. Ale potřebuji od tebe laskavost. A nikomu nesmíš říct, že jsi mě viděl.“

„Jo, to je mi jasné.“

„Zavolej mi asi tak za dvě hodiny. Budu potřebovat pomoc.“

„Co chceš dělat?“

„To uvidíš, až přijde čas. Můžu s tebou počítat?“

„Jasně. Jsem Smrtijed jen kvůli tobě – vzpomínáš?“

„Dobře,“ odpovím, „tak tedy dvě hodiny.“

Kývne. „Uvidíme se.“

Letmo se na něj usměju, než vytáhnu hlavu z ohniště a uhasím plameny.

Pak si uvědomím, že se mi nabízí vzácná příležitost – nikdo z Weaslyových přátel není nablízku a on je zcela v mých rukou. Ale pokud bych tam šel sám, příliš by mě lákalo mu prostě zlomit vaz. A bez ohledu na to, jak moc je na něj Hermiona naštvaná, stejně by byla smutná, kdybych ho zabil.

„Naree!“ Zavolám.

Přispěchá z pokoje pro hosty. „Ano Pane?“

„Potřebuji, abys pro mě něco udělal.“

Kývne. „Cokoliv.“

„Přenes se do domu Greengrassových a řekni mi, jestli je Dafné doma.“

„To je všechno?“

„Ano, a okamžitě se vrať.“

Naree kývne a s prásknutím zmizí. Napočítám do pěti, než se znovu objeví.

„Slečna Dafné je doma,“ hlásí radostně.

„Viděl tě někdo?“ Zeptám se.

Zavrtí hlavou.

„Skvěle. Cítíš se líp?“

Přikývne.

„Dost dobře na to se trochu pobavit?“

„Pobavit Pane?“

„Weasley je svázaný v kuchyni,“ informuji ho.

Jeho oči se rozzáří. „Weasley o Pánovi vždycky mluví ošklivě. Zaslouží si být svázaný.“

Ušklíbnu se. „Můžeš ho za mě potrestat, jestli chceš. Ale nenech žádné trvalé poškození. Myslím, že Hermionu by otrávilo, kdybych ho připravil o ruku nebo nohu.“

Naree přikývne a s chichotáním zmizí v kuchyni.

Dám si chvilku, než se přestanu culit, a pak provedu další změnu podoby a letaxem se přenesu do domu Greengrassových.

„Theo! Ráda tě vidím.“

Zatraceně, to je Astoria. Nemůžu vystát její hlas.

„Ano, už je to doba,“ odpovím. „Mohla bys zavolat svou sestru?“

„Ozval se ti Draco?“ Zeptá se a ignoruje mou žádost.

„Ne, neozval. Chtěl jsem mluvit s Dafné. Mohla bys-“

Obrátí oči v sloup. „Ach Theo, kdy už to vzdáš? Nemá tě ráda.“

Jenom se na ní zamračím a ona odejde z pokoje. Nikdy jsem si nevšiml, že má Theo pro Dafné slabost. Zatraceně… Kdy to vůbec začalo? Nevzpomínám si ani na jediný náznak, že by mezi nimi něco bylo.

Pak Dafné vejde. „Znovu ahoj Theo.“

Nasadila svou chladnou tvář – jsem zvyklý ji vídat jinak a je divné, když se ke mně chová jako k „normálnímu člověku.“

„Ahoj Dafné,“ pozdravím ji s chabým úsměvem.

Zamračí se na mě, ale pak se jí oči rozšíří poznáním. „Ty-“

„Tiše. Jsme sami, ano?“

„Co tu do háje děláš?“ Zasyčí.

„Takže předpokládám, že jsme sami,“ odpovím.

„Ano, moji rodiče odešli na večírek.“

„Skvěle. Přišel jsem, abych tě požádal o laskavost.“

Vzdychne. „Můžu prostě říct ne, a ty pak odejdeš?“

„Ne a zatím ne. Nejdřív mě musíš vyslechnout.“

„Fajn, ale nevystavím kvůli tobě svou rodinu nebezpečí, Draco.“

„Nebude to pro mě,“ odpovím.

Obrátí oči v sloup. „O tom pochybuju.“

„Nemyslíš, že je někdo, pro koho bys byla ochotná riskovat?“

Dafné zúží oči. „Vím, že jsi přešel na druhou stranu – světlou stranu – ale nemůžeš přece -“

„Udělala bys to pro něj, nebo ne?“

„Nesnaž se předstírat, že víš -“

„Nepředstírám Dafné. Já vím.“

„Už je to za mnou. Jsou to skoro čtyři roky zpátky Draco. Byli jsme děti.“

„Zcela zřejmě to za tebou není. Hned jak jsi zjistila, že nejsem Theo, začala ses chovat úplně jinak. A my dva jsme si nikdy blízcí nebyli, takže jediný důvod, proč se ke mně chováš hezky, je, že jsem jeho nejlepší kamarád.“

„Ale já ne -“

„Neříkej, že se nechováš jinak. Dokonce i na té nedávné večeři ses za mě přimluvila. A teď mi řekni, kdy ses naposled postavila za někoho, kdo není z tvojí rodiny?“

Zatváří se nasupeně a já vím, že nemá co říct.

„Co chceš?“ Zeptá se konečně.

„Blaise bude brzo dopaden,“ řeknu. „Potřebuju vědět, kam ho zavřou, abych ho mohl osvobodit.“

Zírá na mě. „Ty ses zbláznil. Jak bych asi měla vědět -“

„Jsi chytrá. Máš kontakty. Jsi připravená pro případ, že by někoho z tvojí rodiny zavřeli jako krvezrádce.“

„To je pro rodinu! Nedokážu je přesvědčit, aby mi prozradili, kde drží člena Fénixova řádu!“ Protestuje.

„Ale můžeš. Víš, co máš dělat. Jenom nechceš.“

„Samozřejmě že nechci. Tak dlouho jsem si dokázala udržet čisté ruce,“ mračí se na mě. „Ty máš tedy drzost, žádat mě o něco takového.“
„Můžu ti garantovat, že se dostane na svobodu, pokud mi pomůžeš.“

„Nemůžu -“

„Zvaž to. Nejspíš zemře, pokud ho nedostanu ven včas.“

Mlčí.

„Rozumím, že potřebuješ nějaký čas na rozmyšlenou, ale -“

„Udělám to,“ přeruší mě.

„Nebude to snadné,“ varuju jí.

„Řekni mi jen tohle: zachrání ho to?“

„Ano.“

„Tak to udělám,“ odpoví. „Co přesně potřebuješ?“

„Potom, co ho najdeš, chci, aby ses dostala dovnitř. Použij maskovací kouzlo. Až nikdo nebude poblíž, pošeptej mu, kde je.“

„Pokud mě nutíš, abych šla za ním, proč mě prostě nenecháš, abych ho osvobodila sama?“

„Nejsi Smrtijed. Nebudeš schopná otevřít celu. Jakmile mu řekneš, kde je, přijdu a -“

„Jak přesně to chceš udělat?“ Zeptá se.

„To nemusíš vědět. Až přijdu, dostanu ho z cely. Pak se s ním přemístíš – vezmeš ho do Bradavic, jasné?“

„Jsem spojená s temnou stranou, Draco. Nebudou mi věřit.“

„Ale nezabijou tě a budou vědět, že nejsi nebezpečná, protože jim přivedeš Blaise,“ řeknu. „Přimluvím se za tebe, pokud se vrátím.“

Dafné se studeně zasměje. „Řekl jsi pokud. Co když se nevrátíš? Mám tam jen čekat a nechat je rozhodnout, jestli mě zabít nebo ne?“

„Pokud to nezvládnu, přimluví se za tebe Blaise.“

„Uklidňující. Proč prostě nemůžeš jít s námi?“

Protože tuším, že toho nebudu schopný. Posledních pár týdnů jsem měl šťastnou vlnu, ale myslím, že štěstí mi právě došlo.

„Musím něco dokončit.“

„Nenech se zabít, Draco,“ řekne nejistě.

„Vynasnažím se.“

„Takže, jak zjistím, že byl Blaise dopaden?“ Zeptá se.

Zamračím se. Tohle bude trochu těžké odhadnout.

„A jak víš, že bude chycen? A je to vážně nevyhnutelné?“

„Je to dlouhý příběh – nemusíš znát všechny detaily,“ odpovím. „Pošlu Nareeho, až bude čas, abys začala pátrat.“

„A jak čekáš, že tě kontaktuju, až ho najdu?“

„Nijak. Prostě zůstaneš schovaná před jeho celou – jasné?“

Zamračí se. „Není mi jasné, jak se chceš dostat -“

„To pro tebe není podstatné. Jediné, co musíš udělat, je ujistit se, že máš správné místo a říct mu to. Potom už se o všechno postarám. A bez ohledu na to, co se mu stane, neodhaluj se. Jen pokud by se ho chystali zabít.“

„Proč se nemám ukazovat?“

 

„Protože pak by ho mohli přesunout. A pokud se to stane, půjde můj záchranný plán do háje.“

„Dobře,“ zhluboka se nadechne. „Nevím, co chystáš, Draco, ale vážně doufám, že to dopadne dobře. Pokud ne, neodpustím ti to.“

„Pokud to dopadne špatně, nebudu tvé odpuštění potřebovat,“ odpovím.

„Dobrý postřeh. Tak tedy… Hodně štěstí.“

„Díky. Tobě taky.“

Znovu vystoupím z plamenů. Dva hotoví, jeden zbývá.

Tohle by mohlo vyjít...