Malá úvaha o všem možném

Předem říkám, že tenhle článek je osobní, takže pokud jste si přišli jen pro další překlad Přeběhlíka, tak vás dneska zklamu. Po dlouhé době mám nutkání psát o sobě... O sobě a o snech.

Poslední rok byl podivnou směsicí úžasných a mizerných věcí. Ty úžasné byly veliké - žádost o ruku, práce na velkém etologickém projektu, svatba, stěhování do nového velikého bytu... Ale ty malé špatné se pořád nabalovaly, až jsem měla nakonec problém užívat si to hezké. Ve škole šlo všechno nějak do háje, nebavilo mě se učit, nic se mi nedařilo a nevěděla jsem, jestli to chci ještě vůbec dělat dál. Práce na projektu byla super, ale šíleně nárazová a můj život neměl naprosto žádný řád. Měla jsem hrozně volného času, ale většinou jsem jen hodně spala, seděla doma a prostě nedělala nic. Neměla jsem sílu, enegii, nějak jsem se ve svém životě topila, plácala a byla vlastně dlouhodobě nešťastná.

A dneska jsem si uvědomila, že tohle všechno je konečně úplně za mnou. V jeden moment mi došlo, že se vlastně během pár měsíců plní všechno, co jsem si přála, aniž bych si toho doopravdy všimla.

Měla jsem naprosto nádhernou svatbu, na kterou přišlo neskutečné množství lidí, kteří nás mají rádi a chtěli s námi sdílet naše štěstí. Vzala jsem si úžasného muže, který je tady pro mě a nenutí mě být někým, kým být nechci - šel za mnou, když jsem se chtěla přestěhovat zpátky do rodného města, podpořil mě, když jsem váhala nad novou prací a i úplně obyčejnými každodennostmi mi připomíná, že jsem si vybrala správně. Třeba když úplně utahaná fanaticky běhám po pokoji, náhodně přesouvám věci a vytvářím zmatek jen proto, že bych sice chtěla pořádek, ale neumím ho udělat. Nebo když si po kapsách tahám domů kaštany a kamínky a peříčka a ořechy a pořád něco zapomínám a ztrácím.

Mám skvělou rodinu, se kterou je to sice někdy trochu složité, ale zároveň vím, že se o ně můžu opřít, kdyby cokoliv, která je někdy až neuvěřitelně štědrá, ať už jde o bydlení v úžasném velikém bytě, který bych si sotva mohla sama dovolit nebo o spíž plnou marmelád a sušených šípků, na které jsem sama letos vůbec neměla čas. Jsem ráda, že i jako dospělá mám chuť s nimi trávit čas a nepotkáváme se jen na Vánoce a narozeniny, že je v tom prostě něco víc.

Mám úžasnou práci, o které jsem vlastně vždycky tak trochu snila (i když mi dost lidí říkalo, že je to kravina, vlastně to vůbec nechci a časem z těch blbin vyrostu a budu dělat něco pořádného). Pracuju rukama, nemám moc velký plat, ale můžu být celý den venku, bez stresu a soutěžení, věnovat se zvířatům, která miluju, poslouchat hudbu a knížky, koukat na město, na modrou oblohu a barevné stromy a vracet se utahaná domů, přičemž cesta mi na kole trvá deset minut. A dokonce se mi splnil i sen o líném pohodovém koni, se kterým se budu moct toulat přírodou tak dlouho a pomalu, jak jenom budeme chtít.

Až dneska jsem si v plné míře uvědomila, že se postupně hezké velké věci spojily s těmi malými a špatné sice nepřestaly úplně existovat, ale ustoupily někam do pozadí, kde už se nezdají tak strašné a děsivé.

Mám pocit, že konečně zase někam patřím. Že jsem ve světě našla to místo, které jako by bylo vytvořené přesně pro mě na míru. Obsahuje krásný byt a skvělého muže, rodinu, která je po svatbě ještě o něco větší, kamarády, kteří odcházejí a zase se vracejí, aniž bych je doopravdy ztrácela, zvířata, která se prolínají celým mým životem... A k tomu ještě domácí marmelády a luční kytky ve sklenici, dlouhý vlasy, který maj konečně tu správnou barvu, žloutnoucí listí na stromech, krabici s peříčkama, kterou denně doplňuju (protože slepice zrovna přepeřují), látky připravené k tomu, abych z nich konečně začala šít a plány na léto, které už se mi pomalu hrnou do diáře.

Je možné, že se to všechno pokazí. Že mě práce přestane bavit a začne štvát, že vztah nevydrží to "šťastně až navěky", že mě ten milý líný kůň zítra setřepe do příkopu, že byt vyhoří a tam, kde teď rostou kytky, bude čtyřproudovka... A škola je pořád děsivá a pořád nevím, jak to s ní dopadne, ale už mám zase chuť do toho jít a dát to, protože už to je nejspíš vážně naposled. A i když se tohle všechno může stát, a pokazit, nechci na to myslet a připravovat se na nejhorší. Chci si připomínat, jak strašně důležité je užívat si to šťastné "teď."