Přeběhlík - 75

Mám pocit, jako by mi někdo vylil na hlavu kýbl ledové vody.

Vzduch mi připadá bolestně mrazivý.

Moje vidění je úplně rozhozené - vidím jen rozmazané fleky, jeden z nich vypadá, že se ke mně blíží. Instinktivně couvnu a namířím na blížící se postavu hůlku.

Přestane se přibližovat a já uslyším nezřetelný mužský hlas. Zavrtím hlavou ve snaze naznačit, že mu nerozumím. Přestane mluvit a jen tam stojí, čeká, až se vzpamatuji.

U Merlina, co se to právě stalo?

Zhluboka se nadechnu.

Jsem v Dracově kuchyni - poznávám vůni dřeva mísící se s pachem lektvarů. Většina lektvarů a surovin je uložená v zavřené skříni, která nepropouští pachy, takže je vůně velmi slabá.

Několikrát zamrkám a nejasné tvary se zaostří.

Draco stojí pár kroků ode mě, pozoruje mě se soustředěnou ostražitostí. Kousek vlevo za ním vidím Rona připoutaného ke zdi, vypadá v bezvědomí. Co se tady -

Než stihnu otázku dokončit, náhle si vzpomenu.

Myslela jsem, že zemřu. Myslela jsem, že mi Draco dává na výběr - buď se budu dívat, jak uškrtí Rona, nebo sama vypiju jed.

Naše pohledy se střetnou a já z jeho výrazu poznám, že ví, že jsem zpátky.

Zpátky odkud?

Rozšíří se mi oči, když mě začnou zaplavovat vzpomínky.

Zachytím kousky rozhovorů, které jsem vedla s Harrym, Blaisem, Dracem, Ronem. Vidím na Blaisově tváři zklamání. Vybaví se mi Harryho zmatek. Na povrch vypluje Ginnyin skeptický výraz, když jsem jí přesvědčovala, že jsem si svými city k Ronovi jistá.

Mými city k Ronovi.

Najednou je mi špatně od žaludku.

"Hermiono," osloví mě Draco měkce.

Zachytím jeho pohled a vybavím si prázdnotu v jeho výrazu tu noc, kdy na moji žádost přišel. Vybavím si, co jsem mu řekla, a začnou mě pálit oči.

Otevřu ústa, ale nevyjde z nich žádný zvuk.

"Jsi v pořádku?" Zeptá se opatrně.

Nevím, co cítit - vztek na Rona, znechucení sama nad sebou, lítost nad vším, co jsem řekla a udělala Dracovi. Zhluboka se nadechnu a vykročím k vysokému blonďákovi.

"Já… Já se moc omlouvám," zamumlám.

Ostražitost z jeho tváře zmizí, ale není nahrazena ulehčením nebo radostí, dokonce ani vztekem - když se dívám do jeho šedých očí, vidím jen podivnou prázdnotu.

"Netrap se tím," odpoví mi.

Ten tón je tak podobný tomu, který použil oné noci, že se mi v prsou zvedne vlna bolesti tak prudká, že překoná dokonce hněv vůči Ronovi. Uvědomím si, jak hluboce jsem ho ranila.

"Draco… Mohl bys chvilku počkat s Nareem v pokoji? Musím to vyřešit s Ronem, a pak… Chci s tebou mluvit."

Přikývne. "Stejně nemám kam jinam jít."

Vzpomenu si, že je teď uprchlík, protože ho Neville prodal. U Merlina, byla jsem mimo tak dlouho - tolik se toho stalo. Neville nás zradil! Znovu mě zaplaví vlna překvapení, když si to vybavím.

Slyším prásknutí dveří, oznamující Dracův odchod.

Přistoupím k Ronovi a namířím na něj hůlku. "Renervate."

Zachvějí se mu víčka, a pak pootevře oči. Ty se rozšíří, když mě spatří. "Herimono."

"Ahoj Rone," řeknu mu.

"Pusť mě dolů."

Vrhnu na něj zlostný pohled. "Opravdu? Vážně si myslíš, že mám chuť ti pomáhat? Kdo si myslíš, že jsem?"

Oněměle na mě zírá.

"Takže ty nemáš co říct. Je to proto, že víš, jak bylo tvé chování neomluvitelné, nebo jsi příliš tupý i na to, abys věděl, že se máš omluvit?"

"Já - " jeho hlas zeslábne.

"Patetické," zasyčím na něj. "Jak se opovažuješ používat na mě lektvar lásky? Věřila jsem ti! Měla jsem tě za jednoho ze svých nebližších přátel, Ronalde!"

"Já jsem jenom myslel… Když uvidíš, jak pěkný by to mohlo být - "

"Jak pěkný?! Řekni mi, Rone, jak by to asi mohlo být pěkné, když jsem byla kompletně mimo sebe? Opravdu sis myslel, že se z toho nikdy nevymaním? Že mě nikdy nikdo neosvobodí?"

Sotva to řeknu, uvědomím si, že trvalo neuvěřitelně dlouho, než mi někdo konečně dal protijed. Jsem překvapená, že Harry, Blaise nebo Draco nezasáhli dřív - z toho, co si pamatuji, Harry a Blaise nepochybně měli podezření, že tu něco smrdí. Budu se muset dopátrat až na dno.

"Omlouvám se, Hermiono," zahuhňá Ron.

Dívá se na mě s náznakem naděje v očích, a já nemůžu vystát představu, že si myslí, že bych mu mohla po takhle malém gestu odpustit. Jsem tak rozzuřená, že na okamžik ztratím kontrolu. Moje ruka sama od sebe vyletí a já mu vrazím tvrdou facku.

Když obrátí tvář zpátky ke mně, vypadá ublíženě.

"Nesnaž se mě přimět, abych se cítila provinile, Ronalde Weasley. Zasloužíš si to a ještě něco navíc. Obral jsi mě o svobodnou vůli. Kdybys tam byl, když jsme Harry, Blaise a já probírali Communimency, věděl bys, že to považuji za černou magii."

Snaží se vypadat kajícně.

"Neplánuji tě odtamtud sundat," řeknu mu. "Budeš tam viset, dokud se tě někomu nezželí. A až se potkám s Harrym a Blaisem, jsem si dost jistá, že nebudou příliš naklonění tomu ti pomoct. Nějakou dobu ne."

"Hermiono, prosím - jenom mě tady takhle nenechávej," žebrá.

"Myslíš si, že si zasloužíš odejít odtud jen tak, bez potrestání? Po tom, co jsi udělal? Jsi odporný. Už s tebou nechci nikdy ani promluvit."

"Je mi to vážně vážně líto, Hermiono! Jenom jsem tě mil - "

"Neříkej, že jsi mě miloval!" Přeruším ho rozčíleně, varovně na něj namířím hůlku. "Kdybys mě miloval, respektoval bys mě! Nebyl bys schopný mě znásilnit!"

"Nikdy jsem - ", začne protestovat.

"Ale ano. Znásilnil jsi mojí vůli," odpovím.

"Já jsem ne - "

Z mojí hůlky vyšlehnou rudé jiskry a zasáhnou ho přímo do hrudi. Vzlyká bolestí, jak jím probíhá elektřina. Ale vidět ho trpět nijak neodlehčuje závaží, které mi leží na prsou.

Draco na mě pořád čeká.

"Nepokoušej se o tom se mnou hádat," řeknu Ronovi a mávnutím hůlky jiskry zhasnu. "Víš, že to, co jsi udělal, bylo špatné."

Mlčí a těžce dýchá.

"Víš, že jsem chtěla zachovat naše přátelství. Pořád jsem na tebe myslela jako na jednoho z mých nejbližších přátel, i když ses choval otravně a vlezle. Ale nevím, jestli ti někdy budu schopná tohle odpustit," řeknu a obrátím se k odchodu.

Vím, že blafuju. Vždycky rychle odpouštím, rychle zapomínám. To mi kdysi řekl Blaise a já vím, že měl pravdu. Vždycky má pravdu, když jde o mě. Vím, že jednou najdu sílu Ronovi odpustit, ale dnes to nebude.

Když dojdu ke dveřím, ohlédnu se na něj. Nedívá se na mě, hlavu svěšenou.

"Sbohem, Rone," řeknu.

Neodpoví, takže otevřu dveře a vyjdu z kuchyně.

Obývací pokoj vypadá stejně jako vždycky, sama jsem tudy procházela jen před pár minutami, ale mám pocit, jako bych tu doopravdy nebyla celé dny. Zatracený Ronald Weasley.

U Dracových dveří se zastavím.

Co bych mu měla říct? Co mu můžu říct? Ví, že jsem byla pod vlivem Ronova lektvaru, ale moje slova ho stejně musela vážně ranit. Pravděpodobně ho to pořád trápí. Vezmu za kliku a otevřu dveře.

Sedí na okraji postele a dívá se do země. Když vejdu, vzhlédne ke mně.

"Můžu s tebou mluvit o samotě?" Zeptám se.

Draco lehce kývne na Nareeho. Skřítek okamžitě vstane z postele a odejde.

"Kde bude - ", začnu otázku.

"Půjde do pokoje pro hosty," odpoví Draco. "Co jsi mi chtěla říct?"

"Omlouvám se."

"To už jsi říkala."

"Pak jsem cítila, že bych to měla říct znovu."

Neodpoví mi, oba mlčíme. Přijdu blíž a zastavím se, až když stojím přímo před ním. Skloním se, vezmu ho za ruce a zatáhnu k sobě. Zvedne hlavu a podívá se na mě.

"Vstávej," řeknu mu.

Poslechne mě a vstane, ale odtáhne se ode mě a pustí moje ruce. Cítím se bez jeho doteku nekompletní a mám chuť po něm znovu sáhnout, ale nechci ho rozzlobit.

"Draco, proč jsi o mě nebojoval?" Zeptám se měkce.

Zírá na mě a mračí se. "Pamatuješ si, co jsi mi řekla?"

"Samozřejmě, že pamatuju - za to jsem se taky omlouvala. Ale ty… Měl jsi něco říct, udělat. Cokoliv. Proč mi prostě… Nevěříš?"

"Myslím, že jsem vždycky podezíral…" jeho hlas se vytratí, než může dokončit větu, a odvrátí se ode mě.

Ne, to nedělej. Zvednu ruce a položím mu je na tvář, držíc ji na místě.

Jeho překvapený pohled se střetne s mým. "Co to děláš?"

"Říkám ti, aby ses přede mnou neschovával," odpovím pevně.

Pak stáhnu jeho hlavu dolů a políbím ho na rty. Okamžitě se odtáhne a ustoupí do strany ve snaze se ode mě dostat. Naše rty se oddělí, ale stále ho držím a popojdu také, takže pořád stojím před ním.

"Grangerová - "

"Draco, nechci, aby se něco takového stalo znovu, už nikdy. Musíš mě přestat podezírat. Chci, abys věděl, co… Co k tobě cítím," řeknu.

Znovu uhne mému pohledu a mně se chce křičet zoufalstvím. Každá vzpomínka na to, co jsem mu řekla, mě mučí. Nechápe, že to celé byla Ronova chyba? Vím, že jsem ho ranila a že chce být opatrný. Proč ale nedokáže přijmout mé opravdové pocity? Tak snadno přece přijal ty falešné!

"Draco, musíš mi věřit," řeknu. "Víš, že jsem byla pod vlivem lektvaru."

Jeho pohled se konečně potká s mým a já vidím, jak se uzavírá do sebe. Naplní mě zoufalství. Co mám udělat, aby se mi otevřel?

"Věřím ti. Ale nemůžu dopustit, aby se mi to stalo znovu," řekne. "Nechci se znovu stát takhle zranitelným."

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu nosem. "Nechápeš, co jsem říkala? Pokud bude znát mé pocity - mé pravé pocity - nemůže se to stát znovu, protože budeš okamžitě vědět, co je špatně."

Jemně obtočí prsty kolem mých zápěstí a já vím, že se mě chystá odstrčit.

"Ne, Draco," řeknu.

Jeho ruce se zastaví, stále objímají moje a já otevřu oči a vzhlédnu k němu. Jeho stříbrné oči jsou jen kousíček přede mnou.

"Dej mi šanci dokázat, co k tobě cítím," řeknu. Pak mě osvítí nápad. "Dlužíš mi to."

Zvedne obočí. "Vysvětli."

"Pamatuješ tu sázku, kterou jsi navrhl, a já vyhrála?"

Teď vypadá ostražitě. "Ano."

"Takže si pamatuješ, co jsi vsadil," nadhodím.

Přikývne.

"Už vím, co chci, abys pro mě udělal."

Jeho oči se zúží.

Zavřu oči a stoupnu si na špičky, abych ho znovu ochutnala, ruce mu položím do týla.

"Chci, aby sis mě dnes v noci vzal," zašeptám do jeho rtů. Celé jeho tělo ztuhne a já nemůžu odolat dodat, "Chci být tvoje a chci, aby tys byl můj."