Přeběhlík - 80

"Hermiono," řekne Harry s úsměvem. "Zkoušeli jsme dveře do ložnice, ale bylo zamčeno, tak jsme si nebyli jistí…"

"Tady je všechno v pohodě," řeknu. "Proč jste se vy dva vrátili? Myslela jsem, že máte za úkol dohlížet na Nevilla."

"McGonagallová si to vzala na starost," odpoví Harry. "Chtěli jsme zkontrolovat tebe a Rona. Kde je Ron, mimochodem? A Malfoy?"

Odvrátím se od Harryho, odložím jeho otázky na později a všimnu si, že se Blaise dívá oknem na zahradu.

"Blaisi, chci s tebou mluvit," řeknu mu.

"Ach, je to soukromé?" Zeptá se Harry. "Můžu…"

"Ne, potřebuji, abys tu taky zůstal," přeruším ho.

Blaise se ke mně pomalu otočí a jeho výraz je kontrolovaně neutrální. Vymění si pohled s Harrym a vzdychne.

"Myslím, že mi oba dlužíte omluvu a vysvětlení," řeknu jim.

Blaise se zašklebí. "Je zpátky."

Harry vypadá skepticky. "Takže je to pravda."

"Blaisi, udělal bys dobře, kdybys mě bral vážně," řeknu. "To není vtipné. Nebyla jsem sama sebou téměř tři dny, kluci. Nejsem si úplně jistá tebou Harry, ale Blaisi, vím, že tys měl podezření."

"Nechtěl jsem věřit, že je to pravda," přizná Harry.

"To mě vážně vůbec neznáš?"

"Ovšemže ano. Ale Ron je můj nejlepší kamarád! Nikdy bych si nemyslel, že by mohl - "

"No, mohl," odpovím krátce.

"Kde je?" Ptá se Harry a vypadá pomstychtivě.

"Za minutku ti to povím. Blaisi?"

Vzdychne. "Omlouvám se."

Založím si ruce v bok a vyčkávavě se na něj zahledím. "A?"

Jenom pokrčí rameny.

"Řekla jsem omluvu a vysvětlení. Jsem si jistá, že nemusím upřesňovat, co chci vysvětlit."

"Teď, když známe pravdu, si budeš myslet, že moje vysvětlení je stupidní, tak proč se tím obtěžovat?"

"Blaisi, začínám být netrpělivá," pobídnu ho.

"Dobře. Věděl jsem o tom lektvaru okamžik poté, co jsem tě viděl ho líbat."

"Proč jsi nic neřekl?" Zasyčím.

"To je ta část, která se ti moc líbit nebude."

Harry se na Blaise zvědavě dívá.

"Já… Měl jsem podezření, že Weasley je zrádce."

Harry se zamračí. "I potom, co Pastorek a McGonagallová rozhodli - "

"Ano, i po tom jejich soukromém výslechu," řekne Blaise.

"A jak tě tohle odradilo od toho, abys mi vyčistil hlavu?" Rýpnu do něj.

"Protože přestože nemám Weasleyho rád, znám ho roky. Věděl jsem, že použije nejsilnější možný lektvar. Zvlášť, když jsme já a Harry byli poblíž."

"Tak dobře, takže jsi mě nechtěl vyděsit tím, že by ses mě snažil přesvědčit, že jsem pod vlivem lektvaru lásky. Tomu rozumím. Proč jsi do mě ale prostě násilím nenalil protijed?"

"Říkáš to, jako by to bylo strašně snadné."

"Proč jsi to neudělal?"

"Myslel jsem, že Weasley je zrádce. Bál jsem se, že doplnil lektvar něčím, co by tě zabilo, kdybys byla oproštěna od jeho vlivu. Protože jsem si nemyslel, že by měl žaludek na to ti dát lektvar lásky, aniž by ho k tomu někdo přesvědčil."

"A proč by pro všechno na světě Smrtijedi chtěli, abych byla zamilovaná do Rona, hmm?" Zeptám se. Jeho důvody se mi zdají vážně podivné.

"Pokud by byl zrádce, pak mít tě pod svým vlivem by bylo jako dostat dva pracovníky za cenu jednoho. Pod tím lektvarem bys udělala cokoliv, o co by tě požádal, jednoduše proto, že by to bylo pro něj," vysvětluje Blaise.

Nemůžu tenhle bod rozporovat, protože je to pravda - dokud jsem byla pod jeho vlivem, vážně bych udělala skoro cokoliv, o co by požádal.

"Vidíš, teď když víme, že to byl Longbottom, a ne Weasley, to všechno vypadá irelevantně a přehnaně paranoidně. Ale já jsem nechtěl nic riskovat," řekne Blaise.

Vzdychnu. "Jenom bych si přála, aby jeden z vás něco udělal. Pořád si pamatuju každý jeho polibek, taky jak jsem na vás štěkala, a to mě vážně, vážně rozčiluje."

"Je mi to vážně líto, Hermiono," řekne Blaise.

"Kde je Ron?" Zeptá se Harry.

"V kuchyni," odpovím.

Harry a Blaise si vymění rychlý pohled, než se vydají do kuchyně. Když dojdou ke dveřím, Blaise je trhnutím otevře.

"Chceš jít první nebo mám já?" Zeptá se ho Harry.

"Co se mě týče, běž klidně první. Nemůžu se dočkat, až to uvidím," odpoví Blaise.

Dveře se za nimi zavřou a já je následuji - jakkoliv byl Ron špatný, nemůžu to nechat zajít moc daleko. Vím, že Harry i Blaise jsou oba relativně vyrovnaní, ale z předchozí zkušenosti taky vím, že Blaise dokáže být v mém a Harryho jméně příšerně pomstychtivý.

Ale než stihnu dojít ke dveřím, ohniště se probudí k životu a já na sebe okamžitě sešlu zastírací kouzlo. Otočím se a vidím ošklivou hlavu Fenrira Šedohřbeta, vznášející se v plamenech.

"Vylez, vylez malý Malfoy," volá. "Vím, že se schováváš v té své malé špinavé díře jako smradlavá krysa!"

Vyrazím k Dracově ložnici a dostanu se tam právě ve chvíli, kdy otevře dveře. Zatlačím mu na hruď, jistě pochopí, že chci, aby zůstal z dohledu. Ale on moje ruce odstrčí.

"Nech mě jít," řekne.

"Ach, slyším tě," řekne Šedohřbet. "Ukaž se!"

Draco se slabě usměje mým směrem, než vejde do pokoje, viditelného z krbu.

"Ahoj Šedohřbete. Hezké vidět tu tvůj chlupatý obličej," řekne.

"Pán zla si tě přeje vidět, Malfoy."

"Opravdu? Jsem poctěn," odpoví Draco sarkasticky.

"Pokud se nevzdáš, všichni Smrtijedi v Británii potáhnou na Bradavice, a nezastavíme se, dokud bude jediná věc na hradě dýchat," vyhrožuje Šedohřbet.

"Cože, vážně si myslí, že mě tohle vyděsí?" Odpoví Draco chladně. "Viděl, co jsem udělal. Ví, co je pro mě důležité. Skutečně si myslí, že bych ho zradil, abych se pak přidal ke skupině stupidních, přehnaně moralistických bojovníků rozhodnutých umírat za mudlorozené?"

Odolám nutkání ho praštit. Je to hra, vím to, ale stále nesnáším slyšet ho mluvit takhle.

"Tak mi vysvětli Malfoy, proč ses rozhodl přeběhnout? Co chceš a Pán zla ti to nemůže dát?"

"To tě nemusí zajímat. Pokud se mnou chce mluvit, může to udělat sám."

Šedohřbet se zamračí.

"Co, je Pán zla příliš vznešený pro letaxovou síť?"

"Ty životy jsou v tvých rukou, Malfoy. Máš do půlnoci čas se rozhodnout. Během několika hodin, pokud se neukážeš, Smrtijedi obklíčí Bradavice. Kolik lidí jsi ochotný obětovat pro svoji záchranu?"

Dracův úsměv je chladný. "Voldemort může zabít všechny ženy i děti na celém světě a říct, že je to kvůli mně, ale bude to ve skutečnosti jen proto, že je krvelačný maniak. Krev nebude na mých rukách, ale na jeho."

Šedohřbet se znovu zamračí.

"Proč myslíš, že se Pán zla rozhodl poslat zrovna tebe, Šedohřbete? Znáš ten důvod?" Zeptá se Draco. Šedohřbet začne mluvit, ale Draco ho přeruší. "Pamatuje si, že jsem se tě kdysi bál. Tak proto. Tak mu vyřiď tohle. Když tě vidím, vidím stvůru, která bývala mužem. Stvůru, která si zakládá na tom, jak odpudivá je. Jsi jako mudlorozený, který je pyšný na svojí krev."

Šedohřbet teď rozzuřeně míří na Draca hůlkou.

"Nevyděsíš mě, přerostlý mutante," dokončí Draco.

Paprsek žlutého světla vyšlehne proti Dracovi, on ho ale okamžitě odrazí, a pak uhasí plameny v krbu a vytlačí tak Šedohřbeta pryč.

Chvilku počkám, než se zviditelním. "Proč je to spojení pořád otevřené?" Zeptám se ho.

"Byla bys radši, aby se Voldemort a Smrtijedi ukázali v Bradavicích úplně bez varování?" Odpoví.

"Předpokládám, že to je dobrý postřeh," řeknu. "Tak co tedy budeme dělat? Nemůžeš se mu vzdát."

"Můžu. Ale jsem si jistý, že by to dlouhodobě moc nepomohlo - stejně si do Bradavic cestu najde, jedno, jestli se vzdám nebo ne."

"Přesně. Takže se nemůžeš jen tak vzdát."

Draco kývne. "Myslíš, že Harry a Blaise už skončili?"

Zamračím se. "Ty jsi nás poslouchal?"

"To jsem neměl?"

"Proto jsem tě žádala, abys zůstal v ložnici," odpovím.

Zašklebí se. "Když se omluvím, odpustíš mi?"

"Možná."

"Omlouvám se," řekne se svým nejvíc odzbrojujícím úsměvem.

Vzdychnu a zkusím zadržet úsměv, ale nejde to. Rychle ho políbím, ale než se stihnu odtáhnout, jeho ruce mě obejmou a přitáhne si mě blíž. Prohloubí polibek a já mu zasténám do úst. Jako by bylo v pokoji najednou o deset stupňů tepleji.

Připadám si, jako by byl droga, něco, čeho se nikdy nenasytím. Nikdy ho nechci přestat líbat, nechci, aby tenhle okamžik skončil.

Nakonec nás ale potřeba kyslíku donutí se vzdálit.

"Bože, chci tě ošukat, hned teď," zašeptám bez dechu.

Zachvěje se při mých slovech. Cítím bouli na jeho kalhotách. Zajímalo by mě, jestli jsem právě řekla nahlas, co si myslel.

"Máme čas?" Zeptám se.

"Myslím, že Potter a Blaise by ocenili nějaký čas navíc s Weasleym, ne?" Odpoví Draco a bleskne pohledem ke kuchyňským dveřím.

Kývnu. "Jistě."

Sáhne dolů a přitiskne si mě k sobě, tlačí svoje boky proti mým. Ten slabý kontakt i přes oblečení vyšle do mého těla vlnu rozkoše jako vzpomínku na to, jak úžasné bylo mít ho v sobě.

Začnu mu rozepínat košili a on mě pozpátku zatlačí zpět k ložnici. Když moje záda narazí do dveří, přestanu ho svlékat z košile a zatápu rukou za sebou, abych našla kliku.

Pak ale přeruší náš polibek a odtáhne mě od dveří do svojí náruče. Ztuhnu, cítím změnu jeho nálady. Pomalu mu přejíždím rukama po zádech, přes napínající se svaly, ale on mě jen pevně drží přitisknutou k hrudi.

Ano, rozhodně se mu změnila nálada. Jsem zvědavá, jestli mi poví proč…

"Jsi v pořádku?" Zeptám se.

"Ano, je mi dobře," odpoví měkce.

Maličko v jeho náruči couvnu a natočím hlavu, abych ho mohla lehce líbat na krk a ramena. "Ne Draco, není ti dobře," odpovím. "Něco se v tobě změnilo."

"Ach, vážně?" Zeptá se s úšklebkem v hlase. "Jak to tak přijde, že o tom nevím?"

"Buď ke mně upřímný," požádám ho. "Já… Já vím, že jsi hrozně trpěl. Pracoval jsi s Voldemortem. Samozřejmě, že jsi trpěl. Chci ti pomoct."

Ta touha, která mě před pár okamžiky ovládla, odplynula pryč, nahrazená znepokojením. Ačkoliv bych nic nenamítala proti tomu s ním okamžitě zalézt do postele, cítím, že potřebuje konejšit, i když se tomu brání. Draco je tak hrdý, že by nikdy nepřiznal potřebu útěchy.

"Draco, víš, že mám o tebe starost," řeknu mu. "Prosím, neodháněj mě teď."

"Co tedy myslíš, že bych měl dělat? Co ode mě chceš?"

 

Jeho hlas zní stejně jako vždycky, ale v jeho tónu je stopa smutku, na kterou u něj naprosto nejsem zvyklá.

"Chci vědět, co se s tebou stalo potom, co jsi odešel," řeknu.

"Odešel jsem mnohokrát. O kterém případu mluvíš?"

"Posledně, co jsem tě viděla, než mě Ron nadopoval tím zatraceným lektvarem."

Po krátkém zaváhání odpoví. "Šel jsem do Ruska."

"Aha, takže jsi opravdu byl v Rusku," řeknu.

"Jak to myslíš?"

"Slyšeli jsme, že Voldemort odešel do Ruska, a mě zajímalo, jestli jsi tam s ním."

"Byl jsem," odpoví.

"Co se stalo v Rusku?"

"Nic, co by stálo za řeč. Snažil se naverbovat nějaké další lidi do své zatracené armády."

"To je všechno?" Zeptám se.

"Ano."

Lehce mu zatlačím na hruď, aby o něco povolil své sevření. Pak o kousek ustoupím, abych mu viděla do obličeje. Jeho výraz je kontrolovaný a mě bolí u srdce.

"Draco, ty mi neříkáš všechno, že ne?"

Usměje se. "Nelhal bych ti."

"Ale už to je lež. Ty a Blaise jste oba lháři, kteří se vždycky chovají, jako by mluvili pravdu."

"Pokud vždycky lžu, proč se obtěžuješ ptát?"

"Proč mě prostě nemůžeš pustit dovnitř?"

Neodpoví.

Vzdechnu. "Netušíš, jak frustrující to pro mě je," řeknu mu. "Ty mi nevěříš?"

Zavře oči, aby se vyhnul mému pohledu.

"Co pro tebe minulá noc znamenala?" Dožaduji se odpovědi.

Mírně ztuhne, ale pořád neodpovídá.

"Netvrď mi, že jsi celou dobu lhal o svých pocitech," varuji ho. "Neuvěřím ti."

"To není kvůli tobě Hermiono," řekne nakonec. "Jsou tu věci, které neřeknu nikdy nikomu."

"Pokud je ale budeš držet v sobě, nikdy sám sobě nedáš šanci se uzdravit," odpovím. "Nemyslíš, že by sis jí zasloužil?"

Zavrtí hlavou. "Ne."

Kousnu se do rtu. "Proč ne?"

"Neptej se."

"Už jsem to udělala. Prostě mi to řekni."

"Ne, omlouvám se."

V hrudi se mi vzedme zklamání a já si přeju, abych mohla seslat kouzlo pravdy a donutit ho říct mi všechno. Ale velmi dobře vím, že s tím bych se s Dracem nikam nedostala, ne s jeho osobností. Pro teď to prostě musím nechat být. Možná dokážu přesvědčit Blaise, aby to z něj vytáhnul.

"Měli bychom si promluvit s Blaisem a Potterem," řekne Draco a pustí mě. "Měli bychom probrat naše možnosti."

Kývnu a o krok ustoupím, stále si přeju, aby mezi námi nebyla ta divná propast. Myslela jsem, že po poslední noci a dnešním ránu spolu budeme schopni ze sebe sdílet víc. Očividně to necítí stejně.

Vydá se do kuchyně a cestou si zapíná košili. Když skončí, otevře dveře. Z kuchyně se ozývá hlasitý křik.

Připojím se k Dracovi, zrovna když se objeví Blaise.

"Co se stalo?" Zeptá se Blaise.

Přes Blaisovo rameno vidím, že se Harry ohlíží ke dveřím. Vypadá naštvaně.

"Promluvme si venku," řekne Draco a ustoupí.

Blaise následuje Draca do pokoje a já zůstanu stát ve dveřích, čekám na Harryho. Ještě jednou bleskne pohledem k Ronovi, než se vydá ke mně. Když kolem mě prochází, letmo pohlédnu na umlčeného Rona. Je zřejmé, že protestuje, ale z jeho úst nevychází žádná slova. Jeho nos vypadá zlomený.

Zavřu za Harrym dveře a obrátím se ke klukům.

"Kdo mu zlomil nos?" Zeptám se.

"Já," odpoví Blaise.

"Dobrá rána mimochodem," poznamená Harry.

Blaise kývnutím přijme kompliment.

"Jsem vážně překvapený, žes ho nezranila Hermiono," řekne Harry. "On… On tě otrávil."

Blaise se zašklebí. "A my víme, že umíš dát pěknou ránu, žejo Draco?"

Draco se té vzpomínce uchechtne.

"Zmlkni Blaisi, " řeknu. "Byla jsem víc znepokojená napravováním škod, než čímkoliv jiným, když jsem konečně byla při smyslech."

"Napravováním škod?" Zvedne Harry obočí a bleskne pohledem k Dracovi.

Udělám dva kroky k Dracovi a vezmu ho za ruku, čekám, co na to Harry řekne. Vím, že je rozumný a že v minulých letech vyrostl z kolejních předsudků, ale Draco byl pořád Smrtijed…

Ale nekoná se žádný vzteklý výbuch, žádná jedovatá poznámka ani mírně překvapený komentář. Místo toho se jeho a Dracův pohled na okamžik setkají a já poznám, že už mezi nimi dříve došlo k nějakému porozumění.

Jak? Mluvili o mně už dřív? Kdy?

Ale než se můžu zeptat, Blaise promluví.

"Tak, co bylo tak důležité, abyste nás přerušili?" Zeptá se.

"Bradavice jsou v nebezpečí," odpoví Draco.

Harry se zatváří znepokojeně. "Jak to víš? Byli jsme tam sotva před dvaceti minutami a všechno bylo v pořádku."

"Voldemort mě chce dopadnout, a tak řekl, že pokud za ním během dnešní noci nepřijdu, pošle do Bradavic Smrtijedy."

"Ale bariéra - ", začne Harry.

"Pokud Voldemort přijde osobně, pochybuji, že ho bariéra skutečně zastaví," odpovím. "Pamatuješ, k čemu došlo v bitvě o Bradavice? Byla to noční můra."

"Ať přijde. Zabijeme ho dnes v noci," prohlásí Harry impulzivně.

"Harry, nebuď idiot. Šedohřbet říkal, že tam přijdou všichni Smrtijedi z celé Anglie," odpovím.

"Šedohřbet? On byl tady?!"

"Mluvil skrz ohniště," řekne Draco.

"Musíme vyřešit jednu věc," řeknu. "Myslíš, že pomůže je všechny evakuovat? Že budeme mít dost času?"

Harry zavrtí hlavou. "Nemyslím si. Je tam teď opravdu hodně lidí. Bylo by nepraktické je všechny stěhovat. Řekl, kdy přijde?"

"Řekl jenom v noci. Budu předpokládat, že myslel soumrak," odpoví Draco.

"Tak to nám dává dvě, možná tři hodiny," poznamená Harry.

"Nemyslím, že budeme potřebovat tolik času," řekne Blaise.

Draco odpoví kývnutím a já se zamračím. Jak to, že vždycky tak rychle dojdou ke společnému závěru? Je to proto, že byli tak blízcí přátelé, nebo byli tak blízcí přátelé proto, že myslí velmi podobně? Možná je v tom kousek obojího.

"Co plánujete?" Zeptám se, těkám pohledem z jednoho na druhého.

"Potřebuji nějaký čas o samotě. Musím kontaktovat pár lidí. Vy tři můžete jít do Bradavic a varovat je před hrozícím útokem," řekne Draco.

"Měl bys nám říct, nad čím přemýšlíš, Malfoy," odpoví Harry.

"Musím si být nejdřív jistý, že to bude fungovat. Jinak by bylo zbytečné to rozebírat."

"Prostě pojďme," pobídne nás Blaise.

"Blaisi, ty víš, co chce udělat?" Zeptá se Harry.

"Mám jenom mlhavou představu, o co tady jde," odpoví Blaise. Obrátí se na Draca a dodá, "hlavně neudělej nic pitomého."

"Ano Draco, neudělej nic pitomého," přizvukuji.

"Neudělám, toho se nebojte. Vraťte se asi tak za půl hodiny, a pokud nepřijdete s něčím lepším, řeknu vám, co mám v plánu - pokud to bude fungovat."

"Dobře. Tak tedy pojďme," rozhodne Harry.

Obrátím se k Dracovi, stoupnu si na špičky a políbím ho na tvář. "Buď opatrný."

"Ty bys měla být opatrná," odpoví. "Já ani neopustím dům."

Přikývnu, dívám se do jeho nádherných stříbrných očí. Radši by se neměl vzdávat. Vlastnoručně ho zabiju, pokud to udělá.

Zaslechnu prásknutí přemisťování a vidím, že Harry je pryč.

"Měj se kámo," řekne Blaise.

"Ty taky," odpoví Draco, aniž by ode mě odvrátil pohled.

Blaise se přemístí a my znovu zůstaneme sami. Z nějakého důvodu se mi chce plakat.

"Nechystáš se udělat nic hloupého, že ne?" Zeptám se ho.

Zašklebí se a vrátí mi jednu z mých otázek. "Nevěříš mi?"

"Věřím ti."

Usměje se. "Dobře. Tak běž."

Vytáhnu hůlku a připravím se na přemístění, zaváhám, abych se na něj mohla dívat ještě o chvilinku déle. Proč je pro mě tak těžké představit si, že strávím jakkoliv dlouhý čas bez něj?

"Nikam nejdu," řekne přesvědčivě.

Usměju se - tohle je jeden z těch vzácných okamžiků, kdy vypadá naprosto upřímně.

Zatraceně, Harry a Blaise na mě čekají na druhé straně.

Naposled po něm blesknu pohledem a přemístím se.