„Potřebujete ještě něco lady Georgiano?“
„Ne, děkuji, můžeš jít, zbytek už zvládnu sama.“
Georgiana se usadila proti zrcadlu a dlouze se na sebe zadívala. Taková lež, říct, že nic nepotřebuje. Odraz, který jí zrcadlo vracelo, byl bezesporu půvabný. Husté lesklé vlasy, oříškové oči s dlouhými řasami, hroty prsou napínající nabíranou noční košili… Dívala se na sebe a chtělo se jí křičet. K čemu tohle všechno je, když on o nic z toho nestojí?
Prudce odstrčila židli od toaletního stolku a vstala. Zaťala ruku v pěst a zase povolila. Zhluboka dýchala, ale k ničemu to nebylo, vzteklý řev se sbíral v hrdle s nezastavitelnou silou. Zase zůstala úplně sama. Praštila pěstí do pelesti postele, až jí zabolely klouby, nijak jí to ale neulevilo. Nakonec se znovu vrátila před zrcadlo, k odrazu, který jí vzdorně oplácel pohled.
Přitom to vypadalo tak nadějně. Její manžel byl mladý a rozhodně velice pohledný. Vzpomněla si, jak se jí ulevilo, když ho jen pár hodin před svatbou viděla vystupovat z kočáru, světlé vlasy v kontrastu k jejím tmavým, široká ramena a pohyby bojovníka. V tu chvíli se odvážila doufat, že její příběh bude mít šťastný konec.
Možná by přece jen měla být vděčná. Byl k ní zdvořilý, dokonce laskavý. Poskytl jí krásné pokoje a nádherné šaty, všechno, co si jen mladá vévodkyně mohla přát. Jenže co z toho, když se na ní od svatby sotva podíval? Každý večer spolu povečeřeli v síni plné sluhů, mluvili málo a hovor se točil kolem povrchních společenských témat. A když pak za ní přicházel do její ložnice, vždycky to probíhalo stejně, zhasnutá světla, košile vyhrnutá jen kousek nad pas, pár nutných pohybů a zdvořilé rozloučení. Děkuji za milou společnost, má paní.
Udušený výkřik se proměnil v plačtivé přidušené kníknutí. Takhle to přece nechtěla. Tohle je vážně všechno, co jí v životě čeká? Prudce se usadila zpátky na židli a shrnula košili k pasu. Přejela si dlaněmi po prsou, stiskla mezi prsty ztvrdlé bradavky. Věděla, že je krásná, a to ji rozčilovalo snad ještě víc. Jaké měl právo si jí nevšímat?
Natáhla se pro hedvábnou stuhu odloženou na stolku a rychle zčesala vlasy do pevného copu, jeho konec jí dosahoval až na bedra. Obtočila si ho kolem pěsti, přitáhla a se zavřenýma očima si představovala, že to není její ruka, která vlasy svírá. Připadala si tak ubohá. Vstala a přešla k nesmyslně velké posteli s košilí stále spuštěnou k pasu. Položila se na záda prsty bez váhání zajela mezi stehna. Na prstech ucítila kluzké vlhko, vklouzla dvěma prsty dovnitř a zase ven. Nebylo to ono, nestačilo to. Volnou rukou znovu pevně stiskla bradavku, pak celé prso, zaryla do něj nehty, zatímco se drážila k v klíně. Pořád to bylo málo. Znovu vstala, přecházela po pokoji. Chtěla, potřebovala… Něco.
Pohled se zastavil na košíku s kolíčky, který tu nejspíš zapomněla služebná. Zaváhala, ale pak jeden vzala a zkusmo si ho připnula na prst. Měla pocit, že se z toho všeho zklamání asi zbláznila, jakmile se jí ale nápad uhnízdil v hlavě, nedokázala přestat. Připnula kolíček na hladkou kůži na boční straně ňadra a překvapeně vyjekla. Bylo to… Nečekané. Bolestivé, jistě, ale také příjemné, ten pocit byl nečekaně intenzivní, nemravný… Pokračovala s dalšími třemi kolíčky na různé body prsou. Prsty znovu bezmyšlenkovitě zajela mezi nohy a vzrušeně zalapala po dechu. Sebrala z košíku další dva kolíčky a vrátila se na postel. Tentokrát se usadila v čele postele, zády se opřela o vyřezávanou pelest a doširoka rozevřela nohy. I proti posteli bylo zrcadlo, každé ráno se před ním oblékala. Odraz, který jí teď vracelo, ji fascinoval.
Zarudlé tváře, nateklá prsa a vlhký odhalený klín… Nespouštěla ze sebe zrak, když připnula kolíčky na obě bradavky. Bolest byla intenzivní, elektrizující. Zaklonila hlavu a zabořila ruku do vší té vlhkosti. Zvedala boky proti ní, prohýbala se v zádech, kňourala a třela se o napnuté prsty.
„To se mi snad zdá…“
Neslyšela otevírající se dveře, na to byla příliš pohlcená sama sebou. A teď ztuhla jako vyplašené zvířátko, instinktivně stiskla stehna k sobě a pokusila se vytáhnout košili nahoru, při tom všem se jí ale beznadějně omotala kolem pasu. Zakryla se rukama a vzlykla.
„Henry, já…“
„Ty co? Můj titul zní vaše milosti a byl bych rád, abys ho používala.“
Žádné komentáře:
Okomentovat