***
Hermiona
Lehce poklepu klouby na dveře ošetřovny a čekám. O chviličku
později se otevřou.
„Oh, ahoj Hermiono,“ řekne Tonksová.
„Ahoj Hermiono,“ opakuje Teddy, vykukující zpoza matčiny nohy.
Usměju se na chlapečka. „Ahoj, Teddy.“
Rozkošně se začervená a opět se schová za Tonksovou.
„Potřebovala jsi něco?“ Ptá se Tonksová.
„Tedy… Ne, ne doopravdy. Jenom jsem chtěla vědět, jestli je
tady všechno v pořádku. A chtěla jsem vědět, jestli víš, jestli Lupin je
nebo není…“
„Ano?“
„Jestli to skutečně je on. Omlouvám se – zapomněla jsem to
ověřit.“
Chmurně se pousměje. „Je to on. Jsem si tím jistá.“
„To je úleva slyšet,“ odpovím jí.
„Hádám, že jsem ti ještě nepoděkovala, že jsi mi ho přivedla
zpátky. Děkuju Hermiono.“
Potřesu hlavou. „To vlastně nebyla moje práce. Malfoy byl
ten, kdo mi ho předal.“
Tonksová si skousne ret. „To vypadá, že jsem ho osočovala
neprávem. Pravděpodobně podstoupil
nějaké riziko, aby ho získal zpátky. Měla
bych se mu omluvit, až ho příště potkám.“
„Doro?“
Tonksová se okamžitě obrátí. „Ano?“
„Je to… Je to Hermiona?“
Tonksová se vydá zpět
k lůžku a gestem mě zve dál. „Ano, je to ona Remusi.“
Vstoupím na ošetřovnu a vidím, že Lupin stále leží na tom
lůžku, kam ho Tonksová a Neville prve uložili. Tonksová ustoupí za něj a zaujme
místo na židli vedle jeho postele.
„Viděl jsem Mundunguse,“ řekne Lupin.
Vypadá mnohem vyrovnaněji, než když jsem ho prvně uviděla
v Tkalcovské uličce. Jsem vděčná, že pro něj madam Pomfreyová mohla něco
udělat.
„Kde?“ Ptám se ho, „je volný?“
„Byl ve vedlejší cele. Viděl jsem, když ho vyváděli a míjeli
mě. Nevím, kam ho vzali, ale už nikdy se nevrátil.“
Podívám se na Tonksovou. „Vůbec nic jsem o něm neslyšela. Ty
ano?“
Tonksová potřese hlavou. „Nikdo v Bradavicích o něm nic
neslyšel.“
„Myslíte, že ho zabili?“ Ptám se Lupina.
„Pokud ano, stejně si to zasloužil,“ poznamená Tonksová.
Teddy několikrát popleská její nohu a ona se skloní a zvedne
ho do náruče.
„Maminko,“ ptá se stydlivě, „kdy budeme moct jít domů?“
„Nemůžeme Teddy,“ odpoví Tonksová něžně, „tohle je teď náš
domov, vzpomínáš?“
Teddy našpulí pusu a Tonksová se na něj přísně zamračí.
„Mluvili jsme o tom, Teddy,“ řekne mu, „velmi, velmi zlí
lidé na nás doma čekají, takže se tam nemůžeme vrátit. Tohle je náš nový
domov.“
„Trpělivost, Doro,“ řekne Lupin, „Teddy, půjdeme domů, až
bude tatínkovi lépe, ano?“
„Remusi, nelži - “
„Táta půjde domů a vyděsí zlé pány, aby utekli, a pak se
budeme moct vrátit. Co na to říkáš?“
Úsměv prozáří tvářičku batolete v naději na návrat
domů, já ale cítím pouze lítost. Jediný pohled na Tonksovou mi prozradí, že to
cítí stejně. Není pravděpodobné, že by se Teddy v dohledné době vrátil
domů. Ne dokud Smrtijedi vědí, kde leží.
Teddy upře pohled na matčinu tvář. „Mami, táta říkal - “
„Ano, maminka slyšela,“ odvětí Tonksová, „maminka se
tentokrát pletla a táta má pravdu. Brzo se vrátíme domů.“
Statečně se usměje, ale ten úsměv nedosáhne až k očím.
Naštěstí, Teddy je ještě moc malý, aby postřehl známky smutku v matčině
tváři.
„Mohla bys vzít Teddyho ke svým rodičům, Doro?“ Ptá se
Lupin.
Její oči kmitnou k manželově tváři a vzdychne.
„Jen potřebuji prohodit slovo s Hermionou,“ dodá Lupin.
Tonksová kývne. „Jistě. Ale nepřetěžuj se Remusi. Madam
Pomfreyová říkala - “
„Ano, já vím.“
„Tak tedy dobrá, vrátím se během pár minut.“
Vezme Teddyho a vyjde ze dveří, jen na moment se zastaví,
aby mi věnovala rychlý úsměv.
„Hermiono?“ Řekne Lupin.
Odvrátím se od dveří a popojdu několik kroků k němu.
„Ano?“
„Je tady něco, o čem bych měl vědět, ohledně toho, co se
děje mezi tebou a Malfoyem?“ Ptá se mě.
Povzdychnu si. „Ne, samozřejmě že ne.“
„Co to tedy mělo ve Snapeově domě znamenat?“
„Myslela jsem, že jsi nebyl - “
„Při sobě? Přichází to a odchází,“ povzdechne si smutně.
„Myslím, že pomalu blázním. Nejsem si jistý, jestli mi s tím Poppy dokáže
pomoci.“
„Je mi to líto,“ odpovím.
„Ano, ale není nic, co by se s tím ještě dalo dělat.
Každopádně si pamatuju, co jsem viděl, i když jsem nebyl zcela při sobě. Zpětně
jsem přemýšlel o vašem rozhovoru a cítím, že je tu něco, co bys nám o svém
vztahu s Malfoyem měla říct.“
Zavrtím hlavou. „O nic nejde, a navíc to není tvoje věc.“
Tak jako tak jsem s Ronem. A proč by se měl bát o
Draca? Ale na druhou stranu, on vlastně o Ronovi nemůže vědět. Prakticky nikdo
o tom zatím neví.
„Jistěže je,“ odpoví, „jsi jeho kontakt z Řádu. Pokud
se mezi vámi děje něco osobního, mohlo by to ovlivnit jeho rozhodnutí předávat
nám informace. Co když v něm díky tomu naroste zášť a on se nás rozhodne
zradit?“
Přiznávám, že takhle jsem o tom neuvažovala.
„Tak co se mezi vámi dvěma stalo?“ Pobídne mě.
Vzdychnu. „Vážně o nic nejde. Dokážu si s tím poradit,“
řeknu mu, „promluvím s ním, hned jak budu mít příležitost.“
„Myslím, že by bylo nejlepší vybrat jiný kontakt,“ nadhodí
Lupin. „Nechci, aby cokoliv, co se mezi vámi děje, ovlivnilo informace, které
dostáváme.“
„Neovlivní, slibuju,“ trvám na svém.
Proč jsem tak rozhodnutá dál spolupracovat s Dracem?
Tak moc mi na něm skutečně nezáleží… Nebo snad ano? Faktem je, že se mi nelíbí
představa, že by měl pracovat s kýmkoliv jiným. Je to divná myšlenka,
protože city už k němu rozhodně žádné nechovám.
Možná by bylo lepší strávit nějaký čas od sebe, hlavně
proto, že on sám nevypadá, že by se mnou chtěl mluvit.
Lupin se zamračí. „Tohle rozhodnutí není na tobě.“
„Ale pokud to s Malfoyem zvládneme vyřešit, už to
nebude problém, ne?“ Zeptám se.
Pomalu přikývne. „Pravděpodobně bude nejlepší, pokud vy dva
dokážete dosáhnout nějaké dohody, ale z nějakého důvodu si nemyslím, že by
to bylo možné. Ne po tom, co jsem v Tkalcovské uličce viděl.“
„Dám ti vědět, pokud bude potřeba něco skutečně změnit.
Věříš mému úsudku, nebo ne?“
„Snažím se,“ odpoví mi s lehkým úsměvem. „Ale myslím,
že bude lepší, když to Minervě řekneš sama, než to budu muset udělat já. Dřív
jsem byl jen napůl vlk, teď jsem navíc napůl šílený.“
Slabě se uchechtne a já zavrtím hlavou.
„Tohle neříkej. Madam Pomfreyová tě dá zase dohromady.“
Pak se otevřou dveře a ošetřovatelka vejde.
„Ano, možná mu budu
schopná pomoci, pokud ho přestanete všichni neustále otravovat,“ vytkne mi.
„Poppy, ona mě - “, začne Lupin.
„To je v pořádku,“ přeruším ho. „Stejně už bych nejspíš
měla jít.“
Jen co to vypustím z pusy, uvědomím si, že Ron už na mě
nejspíš čeká doma. Jak jsem na něj mohla zapomenout?
„Dávej na sebe pozor, Hermiono,“ řekne mi Lupin.
„Budu.“
Opustím ošetřovnu, madam Pomfreyová mi věnuje nesouhlasný
pohled, když kolem jí procházím, ale nic neříká. Spěchám hradem a o minutu
později už kráčím přes pozemky k přemisťovacímu bodu. Minu přitom
Hagridovu boudu a přemýšlím, co se s ním asi stalo. Když jsem o něm
naposled slyšela, chystal se do Francie, aby pomohl Madame Maxime bránit školu
před Smrtijedy. Krásnohůlky byly napadeny krátce po Bradavicích a Madam Maxime
a její studenti od té doby bojují za osvobození Francie.
Zajímalo by mě, jestli se doslechli, že Bradavice jsou
zpátky v našich rukou.
Pak překročím hranici a přemístím se. Objevím se
v obývacím pokoji domku a vidím, že všichni tři kluci už na mě čekají. Ron
je musel probudit, když dorazil.
„Už jsme se báli, že se nevrátíš,“ řekne Ron starostlivě.
„Jsi v pořádku, Hermiono?“ Ptá se Harry.
„Jsem v pořádku a Lupin naživu,“ hlásím.
Po Harryho a Ronově tváři se rozlije úlevný úsměv. Blaise se
ale stále tváří vážně a já přemýšlím, co se asi děje. Stále si dělá starosti
kvůli mně a Ronovi?
Harry vyskočí na nohy. „Měli bychom - “
„Není na tom moc dobře,“ trochu zchladím jeho nadšení,
„Madam Pomfreyová k němu nepustí nikoho kromě Tonksové a jeho rodiny.“
„Máš tušení, jak se mu podařilo utéct?“ Zeptá se Blaise.
„Ne, nevím,“ zavrtím hlavou.
Něco z mého pocitu viny se opět vyplaví na povrch. Jak
jsem mohla být tak lehkomyslná?
„Jediné, co řekl, bylo, že uprchl a…“ můj hlas zeslábne a
ztichnu.
„A?“ Ptá se Harry znepokojeně.
„Řekl, že pokousal Alici,“ odpovím.
Všichni vypadají z té zprávy zklamaní a smutní. Myslím,
že jsme všichni počítali, že se za úplňku něco takového přihodilo, a nemohli
jsme tomu nijak zabránit bez informace o tom, kde Lupina drží. Ale vědět, že se
to skutečně stalo, to je něco úplně jiného.
Ron se postaví vedle mě a vezme mě za ruku. Vzhlédnu
k němu, zachytím jeho uklidňující úsměv a znovu zatoužím po tom
uspokojivém pocitu, který mám, kdykoliv mě políbí.
„Posaď se, Hermiono,“ řekne Harry a posune se na gauči.
„Naree ti přinesl novou knížku, zatímco jsi tu nebyla.“
Ron se ode mě odvrátí a já pocítím zklamání. Zamračím se,
posadím se vedle Harryho a zvednu novou knihu z konferenčního stolku. Ron
se vrátí do svého křesla a znovu se na mě letmo usměje, než zvedne svou vlastní
knihu.
Doufám, že se na mě zase brzo podívá…
***
„Pořád si nemyslím, že je to skutečně černá magie,
Hermiono,“ zavrtí Blaise hlavou.
Zamračím se. „Takže si myslíš, že sdílet mysl tímhle
způsobem je v pořádku? Nevadilo by ti pustit někoho do své hlavy a sdílet
s ním své myšlenky a pocity?“
„Pokud by to bylo se správným člověkem, tak ne, nevadilo,“
odpoví mi.
„Ale o to nejde,“ řeknu. „To samé by se dalo říct o kletbě
Imperius, ne? Mohl bys říct, že dovolit někomu, aby tě zcela kontroloval, by
nebyl problém, pokud by to byl ten pravý.“
„Tohle kouzlo ale evidentně nepůsobí stejně,“ hádá se
Blaise. „Očarovaný pořád může ukončit spojení, což tohle kouzlo činí vzájemným.
Není to vynucené. Jak to tím pádem může být temná magie?“
„Chápu Blaisův pohled,“ poznamená Harry, „je to tak někde na
hranici s černou magií.“
„Přečti ten popis znovu, Harry,“ požádám ho.
Harry vzdychne. „Znovu?“
„Ano, znovu.“
Odkašle si a začne číst. „Communimency je speciální
schopnost, málo známá a snadno zvládnutelná, pokud příjemce otevře svou mysl
ovládajícímu. Ovládající pocítí všechno, co cítí příjemce a v určitém
rozsahu je schopen ovládat jeho pohyby - “
„Tohle se ti nezdá dost temné?“ Přeruším ho, sledujíc
Blaise. „Jsem si celkem jistá, že většina kouzelníků a čarodějek by souhlasila,
že kouzlo dávající jednomu člověku kontrolu nad druhým, by bez jakýchkoliv
pochyb mělo být považováno za černou magii.“
Blaise pokrčí rameny. „Mě to nepřipadá až tak hrozné, to je
to, co se ti snažím říct. Kromě toho jsi přerušila Harryho dřív, než se stačil
dostat k té lepší části. Všechny schopnosti sesílajícího, typicky
nitroobrana, se přesunou na očarovaného, pokud si to bude přát. Co je na tomhle
špatného?“
„Dobře, zvaž tohle. Co když se cíl chce osvobodit a otevřít
svou mysl nitrozpytu, kdo má schopnost ho ovládat? Sesílající může použít
nitroobranu a zabránit zpytujícímu, aby vůbec zjistil, že v mysli
ovládaného někdo je,“ argumentuji.
„Ano, ale je to jen
jeden příklad.“
„Jeden příklad je až dost, nezdá se ti?“
„Ale přemýšlej o tom i z druhé strany,“ nadhodí Blaise.
„Sama víš, že Harry je strašně mizerný v nitroobraně - “
„Tisickrát díky, Blaisi,“ zazubí se Harry.
„ – ale pokud bys na něj použila Communimency,“ pokračuje
Blaise, aniž by bral Harryho na
vědomí, „mohla bys použít svojí schopnost
nitroobrany a ochránit ho.“
„Pořád je to ale hrozný vpád do soukromí,“ odvětím. „A jsem
si jistá, že by Harry nechtěl, abych četla každou jeho myšlenku.“
Harry se ušklíbne. „Jo, to by asi nebyla zrovna zábava.“
„Ale pokud bys čelil Voldemortovi a jediné, na čem by
záleželo, by bylo, aby se ti nedostal do hlavy?“ Argumentuje Blaise.
„Pak bych mu asi stejně nebyla moc platná,“ poznamenám.
„Nikdy jsem mu nečelila tváří v tvář tak jako Harry, a jsem si celkem
jistá, že bych na místě zpanikařila.“
„To si nemyslím,“ odpoví Harry. „Měla by sis víc věřit. Stresové
situace tě nikdy dřív nezlomily. Když se nad tím znovu zamyslím, možná by bylo
dobré mít tě s sebou…“
„Ale bylo by dost rušivé mít mě v hlavě, ne?“ Řeknu.
„Ve skutečnosti ne,“ odvětí. „Dál na stránce se píše, že cíl
si sotva uvědomuje přítomnost sesílajícího. A ovládaný nedokáže přečíst žádné
myšlenky ovládajícího, pokud ten o to nestojí.“
„A ty mi chceš pořád tvrdit, že Communimency není černá
magie?“ Zeptám se ho.
„Nejsem si jistý. Jak jsem říkal, je to na hranici,“ odpoví.
„To říká, jen aby tě ukonejšil. Zcela zjevně je na mojí
straně,“ řekne Blaise.
Zavrtím hlavou. „Tady s tebou prostě nemůžu souhlasit.
Dát někomu kontrolu nad mojí myslí…
Nikdy bych toho nebyla schopná, bez ohledu na to, jak málo mě ten druhý
může ovlivnit.“
„Tak kniha zcela jasně říká, že cíl může vytlačit
ovládajícího, pokud na to má dost síly,“ poznamená Harry. „Communimency je
snáze naučitelné, než nitroobrana nebo nitrozpyt, takže je ho přirozeně i
snazší odrazit.“
„A tady to máš,“ řekne Blaise, „není to - “
„Ano, ale lidé s extrémně silnou vůlí dokážou odolat i
kletbě Imperius. To neznamená, že to není černá magie,“ namítnu.
„Ale tohle je něco jiného. Imperius ti dává kontrolu nade
vším. Síla, kterou vyžaduje překonání, je obrovská. Communimency nemůže být tak
složité odvrátit, vzhledem k tomu, že sesílající musí pouze seslat kouzlo
a mít naprosto základní znalost nitrozpytu,“ odpoví Blaise.
Otevřu pusu, abych se hádala dál, ale v tu chvíli mě
přeruší prásknutí přemisťování.
Draco se objeví na zemi před konferenčním stolkem, vedle
Ronova prázdného křesla. Krev tryská z několika hlubokých ran na jeho
hrudníku a vypadá sotva při vědomí.
Blaise zareaguje první – vyskočí na nohy, vrhne se přes
konferenční stolek a padne na kolena vedle Draca. Harry a já k němu
vyrazíme jen o chviličku později. Kuchyňské dveře se otevřou a já uvidím Rona,
vcházejícího do pokoje. Nerozhodně se zastavím. Mám jít nejdřív zkontrolovat
Draca nebo se připojit k Ronovi?
Harry přidřepne vedle Blaise a oba okamžitě hůlkami
zastavují krvácení. No, Ron aktuálně není v žádném nebezpečí, takže logika
napovídá, že bych měla pomoci Dracovi. Ve chvíli, kdy se k němu vydám,
něčí ruka se obtočí kolem mé, a když se ohlédnu, Ron mě drží zpátky.
„Nech mě mu pomoci,“ požádám ho měkce.
Ron se na mě zamračí a já se okamžitě cítím zkroušeně.
Kousnu se do rtu, neschopná pochopit svou
reakci. Sklouznu pohledem zpátky ke
klukům a vidím, že Blaise odvedl dobrou práci, Draco už vypadá mnohem lépe.
Harry je zpátky na nohou, dívá se na mě. „Proč jsi nám
nepomohla, Hermiono?“ Ptá se mě.
„Blaise to má pod kontrolou,“ odpovím, „ty už taky
nepomáháš.“
Blaise po mě vrhne nečitelný pohled, ale nekomentuje to.
„Nejspíš bychom ho měli uložit k němu do pokoje,“
navrhne Harry a jde otevřít dveře.
Zatímco Blaise levituje Draca do jeho pokoje, Ron mě zatahá
za ruku. Bez odporu se od něj nechám odvést na dvorek. Jakmile jsme spolu sami,
otočí mě tváří k sobě.
„Měla jsi ho někdy ráda? Malfoye?“ Zeptá se mě důrazně.
Zamračím se. Vím, že Ron by byl smutný, kdybych přiznala…
„Prosím, buď upřímná,“ řekne mi.
„Tak dobře, možná jsem si myslela, že bych k němu mohla
něco cítit,“ přiznám. „Ale ty pocity jsou pryč – úplně pryč. Necítím už nic,
když se s ním teď potkám.“
I přes moje přesvědčování, že k Dracovi už nic necítím,
vypadá nespokojeně. Udělám krok k němu.
„Rone, nezlob se na mě,“ řeknu, „prosím?“
Ron zavře oči a pustí mojí ruku. Sklouznu pohledem dolů a
vidím, že obě ruce svírá v pěsti. Jeho vztek mě jen nutí cítit se ještě
hůř a cítím, jak se mi svírá žaludek.
Vzhlédnu k němu a přitáhnu si jeho tvář, abych ho mohla
lehce políbit. „Omlouvám se, Rone,“ zamumlám, „Už je to všechno pryč, slibuju.
Bylo to jen proto, že mě tolikrát zachránil. To by se dotklo kohokoliv.“
Stále neodpovídá a já se začínám cítit ublíženě. Možná jsem
mu vážně měla lhát, bere to vážně, vážně špatně.
Pak Blaise znovu otevře dveře. „Přemýšlel jsem, kde vás
najdu,“ řekne, „pojďte dovnitř. Vím, že je zahrada chráněná, ale pořád mě
trochu znervózňuje vidět vás venku.“
Vrátíme se s Ronem do domu a Blaise zabouchne dveře.
„Nemůžu se dočkat, až se Malfoy vzbudí,“ řekne Harry.
„Musíme zjistit, co se mu stalo.“
„Někdo ho musel prodat – možná ten samý člověk, který pomohl
utéct Mundungusovi,“ poznamenám.
„Ale já jsem ne - “, začne Ron.
„My víme, žes to nebyl ty, Weasly,“ řekne Blaise, „tak se uklidni.“
„Vážně doufám, že nebyl odhalen. Protože kdyby byl, jak
budeme dál vědět, co Voldemort chystá?“ Řekne Harry.
„Zvládali jsme to bez něj i dřív,“ odpoví Ron.
„Počkat – Malfoy je doma,“ napadne mě, „možná bychom měli
odejít z obývacího pokoje, kdyby se ho Nott zase rozhodl zavolat.“
„Jasně,“ řekne Blaise a vydá se do Dracova pokoje. „Asi
bychom se měli přesunout sem, potřebujeme s ním mluvit hned, jak se
probere.“
Harry následuje Blaise do Dracova pokoje. Vydám se za nimi,
ale Ron vypadá, že se odmítá pohnout. Jemně ho zatahám za ruku a on mě
neochotně následuje. Usadím se na postel, kde předtím spala Ginny, a Ron se posadí
vedle mě. Harry si vyčaruje novou židli a Blaise zaujme místo na okraji Dracovy
postele.
Harry zamává hůlkou a naše knihy přilétnou z obývacího pokoje.
Chytím tu, kterou mám rozečtenou, a nalistuji správnou stranu. Blesknu pohledem
k Blaisovi, abych zjistila, jestli hodlá pokračovat v předchozí diskuzi.
On ale upřeně pozoruje Draca. Zajímalo by mě, čeho hodlá dosáhnout sledováním
spícího kamaráda. Nemyslím si, že nitrozpyt funguje na bezvědomý cíl, a i kdyby
ano, nepřekvapilo by mě, kdyby znal Draco způsob, jak používat nitroobranu i ze
spaní.
Potlačím intelektuální stránku mé osobnosti, která by si
přála pokračovat v rozhovoru, a vrátím se k odstavci, který jsem
četla, než mě Harry strhl k diskuzi o communimency.
***
O nějakou chvíli později splyne z Dracových rtů slovo.
Zní podezřele hodně jako „Grangerová.“
Má hlava vystřelí vzhůru, ale vypadá to, že je pořád v bezvědomí.
Harry a Ron na mě zírají, a poté, co se Blaise ujistí, že Draco skutečně není
vzhůru, na mě upře pohled i on. Zabodnu oči do knihy a přeju si, aby se dívali
jinam.
Ten výraz na Ronově tváři ve chvíli, kdy Draco zamumlal moje
jméno, mě nutí cítit se příšerně. Ale slyšet, že mě Draco ze spánku volá… V tu
chvíli jsem v hrudi pocítila zvláštní bodavou bolest.
Nemůžu si pomoct, ale zajímá mě, co to znamená.
Skvělý překlad. Už se těším na další kapitolu 🙂
OdpovědětVymazatMoc děkuju, že takhle rychle překládáš :) jsem zvědavá, co bude dál ;)
OdpovědětVymazat