Ten pravý

Dveře do nízkého srubu se otevřely a vítr, který se jimi prohnal, na okamžik oživil dohasínající uhlíky v ohništi. Spáč na kožešinami vystlaném lůžku se převalil a pokusil se ještě těsněji přitáhnout pokrývku k tělu. Rychle proklouzla dovnitř a zase za sebou zabouchla. Vítr ustal, ale když si sundala rukavice, konečky prstů jí okamžitě začaly prostydat.

                Na tvářích schovaných pod límcem kabátu jí naskočil ruměnec. Jak jen mohla zapomenout? Přihodila na dohasínající oheň pár kousků dřeva a poklekla, aby z řeřavých uhlíků vykřesala trochu života. Stačilo několik fouknutí a drobné plamínky se hladově zakously do suchých větviček. Pár vteřin počkala, znovu pořádně přiložila, a když zvedla hlavu, zjistila, že ji muž na lůžku pozoruje upřeným pohledem.

                „Už nespíš.“

Pokusila se zajet si prsty do vlasů a narazila na lem čepice. Samozřejmě, je tu zima, proto si neodložila. A pokud je zima jí... Její pohled se znovu setkal s jeho, tentokrát ucukla ještě rychleji než předtím.

                „Očividně.“

Slabě se pousmál a znovu složil hlavu na postel. Snažil se to nedat najevo, ale ona věděla, že i zdánlivě snadný pohyb ho vyčerpává. Nadechla do plic pomalu se prohřívající vzduch a dlouze vydechla. Sevřela a rozevřela dlaně. Vzhlédla potřetí a tentokrát už pohledem neuhnula. Pomalu vstala, sundala kožešinovou čepici a stáhla vlněný kabát z ramen.

                Přestože vesele praskající oheň zvolna bojoval s chladem v místnosti, na obnažených pažích jí naskočila husí kůže. Došla k jeho posteli, posadila se na okraj a shrnula mu pokrývku k bokům. Získala mezitím už trochu ztraceného klidu a s uspokojením zjistila, že obvaz na jeho boku tentokrát konečně neprosákl krví.

                 S hlavou sklopenou pod jeho upřeným pohledem ránu odkryla. Odvedla dobrou práci. Medvědí drápy poznamenaly jeho kůži na třech místech, rány byly nepravidelné a jejich okraje ošklivě roztřepené, ale povedlo se jí je dobře vyčistit, takže se neobjevil ani náznak zánětu, a stehy byly drobné a pravidelné. Navíc se jí konečně povedlo zastavit nepravidelně se spouštějící krvácení, které mu v posledních dnech odčerpávalo tolik sil.

                „Je to lepší?“

Jeho slova ji vytrhla z úvah a znovu rozbušila srdce.

„Ano. Rány se zatáhly a dobře se hojí. Brzy mě budeš moci opustit.“

Sama se zarazila nad trpkostí svých slov a raději překotně pokračovala.

„Připravila jsem mast z dubové kůry, urychlí hojení.“

Vytáhla z kapsy zástěry malou mističku a začala mast jemně vtírat do kůže. Když konečky prstů sjela na napjatou kůži břicha, tiše sykl. Polekaně zvedla hlavu.

„Promiň, ublížila jsem ti? Tady by to bolet nemělo...“

                Když se tiše rozesmál, zmátlo ji to ještě o kousek víc.

„Ne, nebolelo to, divoženko.“

Zvedl ruku, zachytil pramínek vlasů, který se jí uvolnil z copu a s přehnanou pečlivostí jí ho zastrčil za ucho. Strnula. Jeho prsty pokračovaly dál, po křivce čelisti až na odhalený krk.

„Co když tě nechci opustit?“

Bříška prstů teď klouzala po klíční kosti, a pak, se stejnou hypnotickou pomalostí vystoupala pod vlasy za krk. Zvolna se vztyčil na posteli a jemným tlakem na šíji přiblížil její tvář ke své. Jeho zelené oči poutaly její pohled a uváděly ji do téměř mrákotného stavu. Překonal mezeru, která je dělila a políbil jí, náhle prudce a toužebně. To jako by ji konečně probralo z transu. Ucukla a jediným pohybem se vytrhla z jeho jemného sevření.

„Mluvíš hlouposti.“

Obvinila ho rozčileně a vstala. Dýchala mělce a hltavě, jako po rychlém běhu, a tváře měla zarudlé. Sáhla po kabátu a začala se oblékat tak prudce, až jeden z kostěných knoflíků uletěl do kouta.

„Divoženko, počkej. Nechtěl jsem tě takhle rozčílit...“

Ale to už byla na půli cesty ke dveřím, než stihl cokoliv udělat, vyběhla ven do vánice a dveře se za ní zavřely. Utekla tak rychle, že u ohně zapomněla odložené rukavice i čepici. Věděla ale, že nemůže dovolit, aby zahlédl slzy, užuž se jí tlačící do očí.

***

                Dveře jen tichounce zavrzaly, vítr se utišil, a tak vešla dovnitř téměř neslyšně. Uhlíky už zase jen mírně žhnuly a venku dávno padla tma. I ve slabém světle ale zřetelně rozeznávala obrys jeho těla na lůžku, ležel na boku a přikrývka sklouzla tak, že odhalovala velkou část svalnatých zad a bok překrytý v šeru jasně zářícím obvazem.

                Svlékla kabát, ale tentokrát pokračovala dál, pomalu rozpletla dlouhý cop a uvolněné vlasy nechala splývat po zádech, rozepnula spony na ramenou, vystoupila z vlněných šatů a zůstala jen v dlouhé lněné spodní košili. Pak přetáhla přes hlavu i tu a stála tu nahá, bezbranná a vydaná na milost všemu, co mělo přijít. Zaváhala. Teď by ještě mohla odejít, utéct tomu všemu. 

                Ne. Bylo pozdě. Instinkt lovce vybroušený lety nebezpečí i ve spánku zaznamenal nečekané zvuky a přiměl ho znovu otevřít oči do temnoty. Převalil se na lůžku a teď mlčky hleděl na ní. Nenapadalo ho nic, co by měl říct, a ona to taky nevěděla. Nebyla ani tak docela schopná vysvětlit, proč je tady.

                Mihotavé světlo uhlíků za jejími zády sotva vykrojilo ze stínu siluetu a matné rysy. Přesto jí hltal lesknoucíma se očima. Byla drobounká, křehká jako právě narozené ptáče. Ramena jí zakrývaly kaštanové vlasy, v přízračném pološeru zabarvené do ruda, ale ruce stále držela spuštěné podél boků, takže mohl sjet zrakem na maličká zašpičatělá ňadra a níž, na vystupující žebra, snad až příliš úzký pas a nevýrazně tvarované boky.

                Nebyla jako žádná dívka, kterou znal. Celé její tělo pokrývala síť úzkých zohavujících jizviček, uspořádaných do podivných, v šeru místnosti naprosto nesmyslných obrazců. Nebyla jako žádná dívka, kterou znal. Nebyla krásná a v její tváři, v postoji spíš než hrdost a vznešenost rozeznával strach a zoufalství. Nebyla jako žádná z dívek, které znal. Snad proto se posadil na lůžku a beze slov k ní vztáhl ruce.

                Udělala dva kroky k němu, ale pak se zastavila a bezmocně potřásla hlavou.

„Tohle je šílenství.“ Zašeptala a do hlasu se vkradl náznak tichého vzlyknutí.

„Proč by bylo? Pojď ke mně, zapomeň na hloupé pověry…“

Jeho hlas na ni fungoval jako síť a stačila jediná tichá věta, aby se do ní zapletla.

„Zavři oči.“

Zaprosila ještě tiše. Když jí vyhověl, vykročila k němu a tentokrát nezastavila. Usadila se na kraj postele, nesměle vztáhla ruku a stejně jako předtím on se dotkla jeho čelisti. Strniště vousů jí zaškrábalo na dlani. Prudce, rozechvěle se nadechla, ale pokračovala dál, po krku ke klíční kosti, kousek níž na hruď… Pod prsty ucítila tlukot jeho srdce, a to ji vylekalo.

Kdyby se teď na ní podíval, kdyby učinil jen ten nejnepatrnější pohyb, nejspíš by utekla jako poplašená srnka. Ale jeho oči zůstaly zavřené a ona konečky prstů zkoumala každý kousek jeho tváře, kterou tak často toužebně pozorovala, ale které se nesměla dotýkat. Sebrala odvahu a přisunula se blíž, její nahé stehno měkce přilnulo k jeho boku. Slyšela jeho hluboký dech a cítila jemné chvění svalů, jak se násilím nutil zůstat v klidu. Naklonila se nad něj.

Na hrudi ho zašimraly konce jejích vlasů. Váhavě, opatrně se dotkla svými rty jeho. Dlaní putovala po jeho hrudníku na břicho, tentokrát už se prudkého tlukotu jeho srdce nebála, naopak, cítila, jak dokonale souzní s tím jejím, hrozícím prorazit tenkou kůži jejích prsou. Jeho rty chutnaly jako červené víno. Její prsty se zastavily nízko na jeho boku, těsně pod kyčlí.

Vycítil její bezradnost a jediným pohybem ji převalil pod sebe.

„Teď zavři oči zase ty.“

A ona ho poslechla a nechala se unášet jeho něžnostmi. Znovu a znovu ji líbal na pootevřené rty, a když se jich konečně nabažil, pokračoval níž. Jazykem obkroužil dvorce prsou, mezi rty na okamžik stiskl naběhlé bradavky, dlaněmi přejížděl po úzkých bocích a ona je proti němu pozvedala, aniž by si vůbec uvědomovala, co dělá.

                Sjel rty po vystupujících žebrech na ploché břicho, jazykem teď kopíroval jednu z jizev, končící až v podbřišku. A pak sklouzl ještě níž a ona se napjala silou pocitu, který zatím nikdy nezažila. Celým tělem se jí ve vlnách rozlévalo horko, pohyb jejích boků se řídil rytmem, který udával jazyk v jejím klíně.

                Z těla se postupně vytrácelo napětí, nahrazováno napětím nemenším, ale nemajícím se strachem nic společného. Ze rtů unikl tichý sten. Jako by to byl signál, na který čekal, zvedl se nad ní a znovu uvěznil její zápěstí ve svých rukou. Otevřela oči. Díval se na ni a v jeho pohledu se zračil neutišitelný hlad.

                Teď už se k ní tiskl celým tělem, jeho klín k jejímu, cítila, jak horký a tvrdý je a náhle dostala strach. Ne z bolesti, ne z něho, ale z následků, které by mohly přijít… Kdyby tohle někdo zjistil, kdyby odhalil, že její lůžko je prázdné, a kdyby pátrali po tom, kam odešla. Ještě měla šanci to zastavit, napnula se proti jeho váze a sevření.

„Ne, tohle nesmíš.“

Vydechla mezi okoralými rty, ale i jí zněla její prosba poznamenaná touhou chabě a nevěrohodně. Proklela se za to, jak je slabá.

„Naopak, teď už nemůžu jinak milovaná.“

Přitiskl své rty k jejím a vnikl do ní. Byla úzká a horká, nikdy neležel s pannou, ani by nedokázal přesně vysvětlit, v čem je to tolik jiné, a jestli je to jiné pro její panenství, nebo proto, že to byla právě ona. Ale pak už nezbyl prostor pro myšlenky, tyhle ani žádné jiné. Znovu ji krátce políbil a začal se v ní pohybovat v líném, pomalém rytmu.

                Nevycházela mu vstříc, ale to ani nečekal. Nebránila se, a to bylo dobré. Tušil, že ani kdyby začala v tuhle chvíli klást odpor, už by nedokázal zastavit. Její tělo pohltilo celou jeho mysl a pro nic jiného v něm nezbylo místo. Drtil jí pod sebou svou vahou, ale ona se poddávala a podvolovala jeho touze. Pustil její zápěstí, přes závoj mlhy zahalující mu myšlenky si uvědomil, že jeho stisk ji musí zraňovat. Opřel dlaně vedle její hlavy a pokračoval, stále se stupňujícím tempem… A pak bylo náhle po všem.

                V posledním návalu touhy a uspokojení ji pevně sevřel v náruči a ona se k němu přitiskla. Nevěděl, jak dlouho pak takhle leželi, spojení a blízcí si tak, jak jen dva lidé mohou být. Hladil jí drsnou dlaní po zádech a šeptal do vlasů.
„Moje milovaná, lásko, divoženko…“

Po čase se její prudké oddechování a jeho šepot ztišily, propadli se do spánku tak hladce, že to ani nepostřehli - ani ona, a ani on.

                Probudila ji prudká bolest. Někdo sevřel její rozpuštěné vlasy a prudce za ně trhl. Otevřela oči a oslepeně zamžikala, chatu teď zalévalo světlo mnohem silnější, než když přišla. Na tvář jí dopadla bolestivá, ochromující rána.

                „Ty zatracená mrňavá děvko…“

Ten hlas poznala, přestože pohled se jí stále nedařilo zaostřit. Jak by ho také mohla nepoznat, vždyť ho slýchala od svého narození… Otec, protože to byl právě on, kdo v pěsti svíral její vlasy, s ní prudce smýkl z postele a ona tvrdě dopadla na podlahu. Počkat, jak to, že se mu to tak snadno podařilo? Vždyť usínala v těsném sevření…

                Oči i mysl se jí konečně projasnily a ona vyděšeně zakňučela. Rány bolely, ale teď poprvé pocítila skutečný, vnitřnosti drásající strach. Její milovaný ležel na posteli, nahý a stále oslabený nedoléčeným zraněním se ani nezmohl na odpor. Nad ním stál nejvěrnější z členů otcovy družiny a k jeho hrdlu tiskl naostřený hrot oštěpu.

                „Znáš svůj trest za to, že ses jí odvážil vůbec dotknout?“

Otcův chladný hlas jako ohnivý bič přeťal její vzlyky. Ležela u jeho nohou a neviděla mu do tváře, ale v jeho hlase slyšela zlobu. Zlobu a ještě něco. Strach. Strach tak silný, že téměř dosáhl na roveň toho jejího.

„Víš, jaký je trest za znesvěcení dívky určené bohům?“

                Slyšela, jak se jeho hlas chvěje nepotlačitelnými emocemi, ale nevnímala to. Celou její mysl naplnil smysl jeho věty. Ona věděla, znala výši trestu.

„Ne, to nesmíš!“

Výkřik se jí vydral z hrdla nezávisle na jejím rozumu, a vzápětí přiletěla další rána, ještě silnější, než ta předchozí. Zatmělo se jí před očima a tělo ochablo. Neviděla už, jak hrot oštěpu pronikl hrdlem jejího milence. Necítila, jak přes ni přehazují plášť a v šedém pološeru úsvitu ji nesou pryč. V mlze přicházejícího bezvědomí jí v hlavě donekonečna rezonovala jediná věta.

„Znáš trest za dívku zasvěcenou bohům? Za dívku bohů?“