Začátek

„Svleč se!“

    Ten rozkaz mě nepřekvapil, ale radost mi taky neudělal. V kanceláři místodržícího bylo horko k zalknutí, venku už začínalo jaro, ale tady v krbu stejně hořel oheň. Moje oblečení skrz naskrz načichlo pachem koňské srsti a potu, v hlavě mi tepalo a chtělo se mi spát.

„No tak, bude to?“

    Unaveně jsem odlepila oči od země a zvedla hlavu. Jak jsem se sem vlastně dostala? No jasně, ta krádež.

    Přísahám, já toho koně vlastně nechtěla vzít. Probudila jsem se uprostřed noci, otevřeným oknem hospody zavanul dovnitř jarní větřík a přinesl s sebou vůni rozkvétající louky a rašící trávy… Ucítila jsem volání, tak jako každé jaro, jen letos přišlo brzo a já nebyla připravená. Jako by se napjalo neviditelné vlákno táhnoucí se z mého pupku… Kam? Nevěděla jsem. Za ty roky jsem to nikdy nezjistila. Jeho tah jsem měla spojený s tajícím sněhem, bílými hlavičkami sněženek, první jasně zelenou trávou. Přišlo, vedlo mě, a pak zmizelo dřív, než jsem zjistila, odkud vychází. Bylo to frustrující, ale nemohla jsem si pomoct, když se ozvalo, všechno ve mně ho chtělo následovat. A dnes to bylo silné, hrozně silné. Možná jsem se konečně blížila k cíli?

    Na muže, se kterým jsem tu noc spala, jsem skoro zapomněla. Pod lákavou slupkou se skrývalo jen zklamaní, sobectví a nedostatek kreativity. Zato jeho kůň… To zvíře byl důvod, proč jsem si ho všimla, sivé, krásně stavěné, samý sval a šlacha, ohnivý bůh polapený v těle hřebce. Copak jsem měla na výběr? Měla jsem přece naspěch.

    Celé dva dny jsem následovala ten tah, tentokrát jsem ho chtěla vyslyšet dřív, než se začne ztrácet. Ždímala jsem z toho vznešeného stvoření, co šlo, ale i ono mělo své hranice. A pouto sláblo. Když se mi ještě navíc na paty pověsili lovci, už mu prostě nezbývaly síly. A tak mě chytili.

    Zvedla jsem ruce ke knoflíkům košile a zase je spustila. Místodržící se mi hnusil. Odulé zarudlé tváře, přehnaně pompézní, zlatem vyšívaný kabát s vlhkými fleky v podpaží, řídnoucí vlasy a dech páchnoucí sladkým vínem… Nechtělo se mi.

„Děvče, mám s tebou trpělivost. Nerad vidím dívky na pranýři. Ale nepokoušej mě…“

    Poklepal prsty o stůl a mě se z pohledu na ty umaštěné, inkoustem pokapané buřtíky zvedl žaludek. Zvedla jsem oči ke kapitánovi stráže, který mlčky postával u okna, jako by se ho moje problémy vůbec netýkaly. To on mě chytil, srazil z koně. Zaměřila jsem se za ostrou křivku jeho brady, na široká ramena a svalnaté paže pod látkou košile, zpocenou stejně jako ta moje… Pro toho bych se svlékala ráda.

    Pořád jsem se na něj dívala, když jsem rozepínala knoflíky a neochotně odkládala jednotlivé kusy šatstva na židli. Třeba to takhle bude snazší. Nepokoušela jsem se zakrýt. K čemu by to bylo? Za zády jsem slyšela šeptané poznámky dalších dvou strážných hlídajících u dveří, ale neohlédla jsem se. Upírala jsem oči na kapitána, všimla jsem si, jak mu na skráních vlasy prokvétají stříbrem. Třeba to nějak zvládnu, zavřu oči a půjde to.

    Zašustila látka a já ztratila koncentraci. Ten prasák si rozepnul kalhoty, přímo tady, před svými podřízenými. A to co vytáhl… Za jiných okolností bych se tomu smála, teď mi ale do smíchu nebylo. Zíral mi přímo mezi stehna a oči se mu leskly.

„To je lepší děvče. Klekni si. Buď hodná čubička a nějak to spolu vyřešíme.“

„Ne.“

Skoro jsem svůj hlas nepoznala.

„Před tebou nikdy, ty chlíve.“

    Napřímila jsem se a znovu zabodla pohled do kapitána. Cokoliv jen abych nemusela koukat na to, co jsem měla přímo před sebou. Únava ze mě spadla a zbyl jen ledový strach a hořký vzdor.

„Špinavá čubko,“ hekl místodržící a zrudl snad ještě víc, než předtím. Hněv a ponížení jsou nebezpečná kombinace.

    „Hoďte jí do cely a ráno na pranýř. Nechám tě seřezat tak, že už se nikdy nezahojíš, mrcho,“ soptil vzteky. Strážce mě zezadu chytl za nadloktí a na nahé kůži mě zastudil kov zbroje. Hrubě se mnou smýkl a já se ani nepokoušela bránit. Bosa jsem ťapkala, kam mě vedl, a nechala se strčit do tmavé cely s jednou úzkou pryčnou a kýblem. Ten druhý po mně hodil mojí košili, víc nic. To jsem tedy dopadla. Přetáhla jsem si jí přes hlavu a schoulila se na lůžku pod tenkou dekou, bolestí tepající čelo opřela o studenou kamennou stěnu. A pak jsem usnula.

    Probudilo mě světlo louče. Vyskočila jsem na nohy, spánek v chladu zahnal bolest hlavy a znovu probudil vzdor. Budu kopat, škrábat a rvát se. Cokoliv, jen aby se ten děsivý slib nesplnil. Bylo to hloupé, dětinské, ale já vážně napůl šílela strachem.

    Jeho široká ramena zaplnila skoro celé dveře, když vcházel dovnitř. Prudce jsem se nadechla a o krok couvla. Od kdy odsouzené vodí k výkonu trestu samotní velitelé? Zasunul louči do držáku na stěně.

    „Ještě je noc,“ řekl tiše. Měl takový ten lehce chraplavý hlas, který rozechvíval ty nejhlubší struny v mém nitru. Proč je tady? Přešlápla jsem, bosé nohy mě zábly.

„Svleč se.“

V podbřišku mi zatrnulo. Nechtěla jsem právě tohle?

„Když to udělám, pustíš mě?“

Křivě se ušklíbl. „Nebuď blázen, proč bych to dělal?“

„A proč bych to dělala já?“ Odsekla jsem popuzeně.

„Protože chceš,“ pokrčil rameny a založil si ruce na prsou.

„Vezmi si, co chceš. Neubráním se ti,“ trhla jsem rameny a do očí mi skoro vhrkly slzy.

Zavrtěl hlavou. „Ne, takhle ne. Stačí říct slovo a půjdu. Nepotřebuju znásilňovat vyděšené chudinky.“

    Udělal tři kroky vpřed a já jeden vzad, zády jsem narazila do zdi. Stál těsně přede mnou, tyčil se nade mnou, ale nedotýkal se mě, v šeru jsem mu skoro neviděla do tváře.
„Ale ty nejsi vyplašená chudinka. Jsi divoženka, mrňavá děvka, která chce šukat, i když zavřená v cele čeká na pranýř.“

    Zakňučela jsem. Měl pravdu. Jsem asi vážně vadná. Stáhla jsem si košili, víc jsem toho na sobě neměla. Postoupil o půlkrok dozadu, aby na mě dopadlo světlo louče. Drsnými konečky prstů pohladil ztvrdlou bradavku, a pak jí nečekaně stiskl. Vyjekla jsem.

    „Klidně křič. Nikdo tu není,“ zasmál se tiše a znovu s ní zakroutil. Ruce mi vystřelily vzhůru, chytla jsem ho za zápěstí.
„Takhle ne,“ usykl nespokojeně. „Ruce za hlavu. Hned. Budeš poslouchat.“

    Mělo by mě to vyděsit, ale místo toho jsem zvlhla ještě víc. Cítila jsem, jak se mi stehna slizce lepí k sobě. Spojila jsem ruce za hlavou.

    Spokojeně kývl. Tentokrát stiskl druhou bradavku a já se nebránila, místo toho jsem mírně rozkročila nohy. Sklouzl dlaní po břiše a zabořil jí do vlhkosti mezi mýma nohama, celou mě sevřel. Vklouzl do mě jedním prstem a já se zavlnila v bocích.
„Ještě ne. Klekni.“
    Nezaváhala jsem ani vteřinu. Povolil šňůrky kalhot, ale jinak zůstal oblečený. Byl přesně takový, jakého jsem si ho představovala. Spojila jsem ruce za zády a vzala ho do úst. Celá situace mě dováděla k šílenství. Olizovala jsem ho, sála, nechala ho pronikat hluboko do krku,a přitom se celá chvěla vzrušením. Nakonec mi zapletl prsty do vlasů a několika přírazy se dovedl k vrcholu. Polykala jsem. Najednou se do mě dala zima a zalila mě únava. Nejspíš si toho všiml, protože mě zvedl na nohy, a pak v náruči odnesl na lůžko. Podal mi láhev s vodou a já hltavě pila. Opřela jsem se zády o jeho hrudník, usadila se mezi jeho koleny, zavřela oči a oddechovala. Ovinul mě paží, přehodil přes nás deku a omluvně vzdychl.

„Měl jsem ti přinést něco k jídlu. Promiň, nenapadlo mě to.“

Lehce jsem zavrtěla hlavou.

    „To je v pohodě. Voda je fajn,“ stále se zavřenýma očima jsem cítila, jak mi drsnými konečky prstů krouží po nahém stehně. To temné ve mně se zase probouzelo. Břicho se mi svíralo a svaly pod jeho dotykem jemně napínaly. Škrábl mě nehty a já zakňourala.

    „Jsi neuvěřitelná,“ zamumlal mi do vlasů. Prsty vystoupal výš, přesně tam, kde jsem je chtěla mít. Otírala jsem se o něj jako mrouskající kočka a vlhký zvuk byl v tiché cele až nepatřičně hlasitý. Políbil mě na ucho, a pak slabě kousl.
„Chceš pokračovat? Ještě jsi z toho nic neměla...“

    Moje cynické já se skrytě bavilo tou směšnou hrou na rytíře, tady, v temné cele, s holkou odsouzenou k bičování a možná ještě něčemu horšímu. Teď si tu bude hrát na hrdinu, ale ráno nehne ani prstem, až mě povlečou na pranýř. Schválně, jestli se bude dívat, až mě budou trestat? Bude mu u toho stát?

    Vklouzl do mě jedním prstem, pěkně hluboko, a hned přidal druhý. Masíroval mě v pomalém, hypnotickém rytmu, a já se tomu poddala. Protože jsem to chtěla, skutečně jsem chtěla víc, všechno.

    „Pokračuj,“ poprosila jsem tiše a ještě šířeji roztáhla nohy. Vdechovala jsem jeho vůni, zřejmě se umyl, než za mnou vyrazil, voněl kořením, které jsem nedokázala rozpoznat. Poddávala jsem se jeho dotekům a rozpouštěla se v nich. Chtěla jsem všechno.

„Vezmi si mě. Hned, ošukej mě, prosím…“

    Šeptala jsem mezi vzdechy a moje slova fungovala dokonale. Zavrčel a překulil mě na kolena. Na okamžik mě napadlo, jestli to pryčna vydrží, vrzala strašlivě. A vzápětí, jak často tohle asi dělá? S každou? Jen s těmi hezkými? Nebo je to snad poprvé?

„Jsi úžasná mrňavá děvka...“

    Sevřel mé boky širokými dlaněmi a otřel se o mě. Byl už zase tvrdý jako kámen a to stačilo, abych přestala přemýšlet úplně. Zbyla jen syrová touha, stejně ostrá jako hlad. Nečekala jsem a přirazila proti němu. Zasmál se a pleskl mě dlaní po zadku. Líbilo se mi to, a jemu taky. Poddala jsem se mu, nechala se unášet rytmem jeho přírazů a pomalu se propadala sama do sebe, do své rozkoše. Zajel mi dlaní pod břicho, našel ten kluzký citlivý bod a třel ho konečky prstů. Příliš prudce, příliš hrubě. Tentokrát jsem zavrčela já. Potřebovala jsem to, nutně jsem potřebovala to dotáhnout do konce a tohle mi nepomáhalo.

    Bez varování jsem se vytrhla z jeho sevření a on ze mě vyklouzl. Když jsem se k němu obrátila, tvářil se rozzlobeně a zmateně. Ohleduplný hrdina byl pryč, zbyl jen chlap, co se vážně chtěl udělat, a já vypadla z jeho scénáře. Neměl ale důvod se zlobit.

    Nasedla jsem na něj obkročmo a zatlačila mu dlaní do prsou v tiché žádosti. Překvapivě se poddal, i když se na tu uzoučkou postel sotva vešel. Bez váhání jsem ho do sebe nechala znovu proniknout. Houpala jsem se v bocích a sama teď volila tempo, jaké jsem potřebovala. A moje prsty byly měkčí a mnohem přesnější. Jeho dech hrubl a nehty se krutě zarývaly do mých boků, které teď svíral. Sklonila jsem se nad ním, oba nás zakryly moje vlasy, poprvé jsem ho políbila, měl slané rty a hbitý jazyk…   

  Naše tempo se zrychlovalo, těla o sebe narážela a já věděla, že konec je blízko. Když se proti mně vzepjal a vyvrcholil, stačilo několik rychlých pohybů prsty a následovala jsem ho. Celé moje tělo se chvělo a svíralo, a já ucítila tu známou slabou jiskřičku moci, která se v takových chvílích někdy objevovala. Moci dovolující mi v tu chvíli maličko změnit svět tak, jak jsem si přála.

    „Spi,“ vydechla jsem tu jiskru na jeho rty, a on uposlechl. Zhasl jako svíčka, zhroutil se na lůžko a vyklouzl ze mě. Přehodila jsem přes sebe deku, byla jsem zpocená a teď jsem mrzla. Nevěděla jsem, jak dlouho to vydrží, vlastně jsem ani netušila, co to vlastně bylo, ty úplně maličké zázraky, které jsem občas dokázala.

    Vstala jsem z něj, otřela se do cípu jeho košile a oblékla jsem si tu svojí. V kapse jeho kalhot jsem našla klíče od cely. Říkal, že venku nikdo nebude, a já doufala, že to bude pravda. Při odchodu jsem zamkla. Nejspíš bych to neudělala, kdyby mi přinesl něco k jídlu, ale moje touha byla ukojená a jeho povrchní nepromyšlená laskavost s jasným záměrem mi teď připadala hodná trestu.

    Ve skutečně prázdné strážnici jsem našla svůj batoh a zbytek oblečení. Skvěle, cizí boty mi nikdy dobře nesedly. Přehodila jsem si přes hlavu kapuci a vyklouzla ven do tmy. Měla jsem před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu a spoustu důvodů k obavám, ale při představě, v jak nelichotivé situaci kapitána ráno najdou, jsem stejně jen těžko přemáhala smích.