Přeběhlík - 73

Nevím, co si mám myslet.

Zatímco vytahuji vzpomínku z myslánky a vracím ji do flakonu, snažím se to pochopit.

Teta Bella mi v Dartmoorském podzemí nelhala - to je jisté. Nemyslel jsem, že mi lhala, ale i tak je těžké uvěřit, že kdy někoho milovala.

V dobách jejího mládí vypadala o tolik jinak. Pořád je sice pohledná žena, ale nezbylo nic z té živosti, z toho bezpodmínečného štěstí, které jsem viděl v Longbottomových vzpomínkách na ni.

S mírným zájmem mě napadne, jestli má stále na hrudi to tetování - jak znám tetu Bellu, našla by cestu, jak ho udělat neodstranitelnou, nezapomenutelnou připomínkou jejich minulosti.

Stále nemůžu uvěřit, že teta Bella toužila navázat vztah s někým, kdo to s ní evidentně nikdy nehodlal brát vážně.

Ale já jsem koneckonců taky udělal pár idiotských rozhodnutí, a Grangerová se stejně vrátila k… K té zasrané lasičce.

Jsme si mnohem podobnější, než jsem si myslel, má teta a já.

Zavřu oči.

V mysli se mi zjevuje tvář mladé dívky. Stále ji slyším prosit v ruštině, téměř nesrozumitelně díky jejím zoufalým vzlykům, abych jí ušetřil.

Necouvl jsem, dokonce ani nemrknul, když jsem ji dovedl na hranici šílenství.

Nakonec, když se přiblížila smrti, se začala smát. A já vím proč. Protože věděla, že všechna bolest, kterou jsem jí způsobil, se dvojnásobnou silou vrací ke mně. A já tím budu trpět víc, než ona.

Znovu otevřu oči, neschopný se dál dívat do té smějící se tváře.

Bylo by o tolik jednodušší necítit nic. Nemusel bych cítit tu ohromnou lítost nad tím, co jsem udělal, nemusel bych si přehrávat své zločiny znovu a znovu.

Naprosto teď chápu, jak jednoduché je kompletně se vzdát svého lidství.

Chci být netečný.

Nechci nic cítit, když vidím Grangerovou držet Weasleyho za ruku. Nechci cítit tu drtivou tíhu na hrudi.

Ale vím, že kdybych se tohohle vzdal… Kdybych se skutečně rozhodl vzdát všech pocitů, nejspíš bych se nikdy nedokázal vrátit zpátky. A to nechci riskovat. Bez ohledu na to, jak příšerně mě bolí vidět Grangerovou s ním, nemůžu se vzdát citů, které k ní chovám. Ztratil bych tím část sebe, pravděpodobně tu lepší část.

Ačkoliv nevím, o kolik více ještě dokážu snést. Tvář té ruské dívky mě pronásleduje. Nikdy se od ní nedokážu osvobodit, ne dokud jsem schopen cítit.

To by mohl být ten důvod, proč mě Voldemort považuje za "skutečně Temného čaroděje" - můžu si zvolit být bezcitný. Můžu to všechno odvrhnout.

S povzdechem se opřu o čelo postele a pokusím se trochu sebrat. Musím s nimi snést už jen jeden rozhovor, a pak je můžu poslat pryč.

Chci být sám.

Mávnu na Nareeho, abych upoutal jeho pozornost. "Pusť je dovnitř," řeknu mu.

Vstane a otevře dveře.

"Můžete vstoupit," řekne, zatímco ustupuje od dveří a vpouští je dál. Pak přejde místnost a živě vyskočí na postel, kterou Grangerová vyčarovala pro Ginny Weasleyovou. Zamračím se na něj - není možné, aby se zcela uzdravil v tak krátké době. Později mu musím uvařit lektvar na doplnění krve.

Pak do pokoje vstoupí Blaise a krátce po něm i Potter, Weasley a Grangerová.

"Tak už víš, kdo to byl?" Zeptá se mě Potter.

***

Když se Potter konečně přemístí, unikne mi ulehčený povzdech.

Konečně sám.

Letmo pohlédnu na Nareeho, sedí na posteli a dívá se na své ruce.

"Naree, jsi v pořádku?" Zeptám se ho.

Pomalu ke mně obrátí hlavu, jeho pohled je mírně rozostřený. "Naree se necítí moc dobře, pane. Možná by bylo lepší, kdyby si Naree chvíli odpočinul?"

"Jistě, spi, pokud můžeš. Udělám ti - "

"Pán by neměl obsluhovat - "

"Nehádej se se mnou," zarazím ho. "Léčil jsi mě už tolikrát. Udělat ti lektvar je to nejmenší, čím ti to můžu oplatit."

"P-pán by se neměl chovat, jako by mu byl Naree roven."

Škodolibě se usměju. "Snažíš se mi tu říkat, co mám dělat?"

Zbledne, když si uvědomí, že tohle byl dost špatný způsob, jak to říct.

"Omlouvám se, žertoval jsem," uklidním ho.

Pokusím se vstát a zašklebím se, když moje příšerně rozbolavělé svaly začnou protestovat. Ale teta Bella byla tentokrát milosrdná - jsem si jistý, že bych na tom byl o moc hůř, kdyby mi skutečně chtěla ublížit.

Přejdu pokoj k Nareeho posteli a jemně ho zatlačím do polštáře.

"Prostě tu zůstaň," řeknu mu. "Zkus se vyspat."

Skřítek mi věnuje vděčný úsměv. "Děkuji vám, pane."

Oplatím mu úsměv, a pak vyjdu z pokoje. Zavřu dveře a vydám se do kuchyně.

Ačkoliv i skřítci krvácejí červeně, jejich krev obsahuje jiné, magičtější složky, než ta lidská. Krev doplňující lektvar proto přirozeně musí být pozměněn, aby jim pomohl. Přestože Naree není ve smrtelném nebezpečí, pozměněný lektvar urychlí jeho uzdravování. A já mu to dlužím - tolik toho pro mě udělal.

Otevřu skříňku obsahující většinu mých ingrediencí, vyberu ty, které budu potřebovat, a vyskládám je na linku. Pak se zahledím na sbírku před sebou. Něco tu mělo být a není. Pozorně skříň prohlížím, v hlavě sestavuji seznam surovin a všimnu si, že schází růžové trny.

Zamračím se, přivolám malý kotlík, naplním ho do poloviny vodou a zapálím pod ním oheň.

Zatímco čekám, až se voda začne vařit, otočím se a zalétnu pohledem ke spodním policím. Obvykle jsou plné téměř dokončených lektvarů - není důvod, aby tam byly uloženy jakékoliv základní suroviny. Přivolám sklenici s růžovými trny a ta vylétne z police přímo přede mnou.

Vezmu sklenici, abych ji vrátil na správné místo, ale pak mou pozornost upoutá pach, který tu předtím nebyl, a já se znovu otočím. Skříňka, ve které byly růžové trny, je stále otevřená a já cítím… Jablka?

Pomalu se ke skříňce skloním, a když se dostanu blíž, zachytím zřetelnou vůni. Voní to jako košťata a… K sakru. Tuhle jemnou vůni bych poznal kdekoliv - Hermioniny vlasy.

Do prdele.

Amorův šíp je nejsilnější existující nápoj lásky, ale jeho nejzajímavějším aspektem je, že oběť své změněné chování nevnímá a nenechá se za žádnou cenu přesvědčit, že je pod jeho vlivem. Slabší lektvary pouze vyvolávají chtíč nebo posedlost, případně vyvolávají naprosto netypické projevy chování, umožňující okolí snadno odhalit, že něco není v pořádku.

A oběť si pak dokáže sama uvědomit, že je pod vlivem lektvaru.

Tohle je ubohé i na Weasleyho. Je to zvrácené.

Ale soudě podle relativně slabých projevů náklonosti Grangerové vůči Weasleymu, pravděpodobně lektvar nepřipravil zcela správně.

Mávnu hůlkou. "Accio amorův šíp."

Podle očekávání kouzlo nemá žádný účinek. Tudíž Weasleyho lektvar nebyl ani dost dobrý, aby se dal skutečně nazývat Amorovým šípem. Ale byl dost dobrý, aby omámil Grangerovou.

Vzpomínám si, že ještě v Bradavicích jsem si s myšlenkou nápoje lásky taky pohrával, ale na podvědomé úrovni jsem tušil, že bych se nikdy nedonutil jí něco takového udělat. Je uklidňující vědět, že Granergová je teď mimo sebe, ale stále dokážu sotva pomyslet na to, co s ní Weasley celou tu dobu mohl provádět.

Pak mě napadne, jestli jí měl, v době kdy spolu chodili.

Mé staré já by se nejspíš topilo ve zlosti a žárlivosti, ale já cítím jen stín toho všeho.

Pořád jsem tak otupělý.

Nejspíš je to dobře. Nikdy bych to nikomu nepřiznal, ale jsem si jistý, že mě Rusko mělo zasáhnout mnohem víc. A teď, když jsem přišel o matku…

Je hrozné nad tím takhle uvažovat, ale přál bych si, aby to toho nevstoupila, aby místo ní teta Bella zabila otce, jak to měla v úmyslu. Mnohem raději bych ztratil otce, než matku.

Ten obraz jejích očí, široce otevřených a nevidoucích se mi zarývá do mysli a já na okamžik zavírám oči, bojuji se slzami. Je mrtvá, protože mě přišla zachránit. Jsem nepřímo zodpovědný za její smrt. Má vlastní matka…

Rozptýlím ty myšlenky a uzamknu je v sobě. Nemůžu být tak slabý, ne teď.

Přistoupím ke skříni a vytáhnu protijed k lektvaru lásky - mám tu skoro každý myslitelný lektvar, ale zrovna tenhle jsem nikdy nepotřeboval. Jednou jsem ho vyrobil spíš proto, abych si osvěžil své dovednosti, a měl bych ho zkontrolovat, jestli je vůbec ještě účinný.

Právě pokládám flakon na linku, když se dveře otevřou a viník vstoupí.

"Čau Weasley," pozdraví ho.

Zamračí se na mě a zavře za sebou dveře. "Co tady děláš, Malfoy?"

"Je to moje kuchyň. Nemusím ti vůbec nic vysvětlovat. Ale protože jsem dnes v tak sdílné náladě, ukážu ti to. Víš, co je tohle?"

Zvednu lahvičku.

Popojde blíž, aby si ji mohl lépe prohlédnout, a pak zavrtí hlavou. Takový pitomec. Jak může uvařit lektvar, aniž by se naučil poznat jeho protijed?

Samolibě se ušklíbnu. "Je to protijed k lektvaru lásky."

Jeho oči se rozšíří, nasupeně se na mě dívá. "Proč bys něco takového potřeboval?" Zeptá se.

"Ach, já nejsem ten, kdo ho potřebuje, ale jsem si jistý, že to dobře víš," odpovím mu.

Vytáhne hůlku, já jsem na něj ale připravený. Sotva se jí dotkne, odzbrojím ho. Vyrazí ke dveřím, ale já na něj ukážu prstem a vyštěknu "Pouta na tebe!"

Provazy se zhmotní ze vzduchu a pevně se kolem něj omotají. Ztratí rovnováhu a skácí se na zem.

"Hermiono!" Zařve.

"Jasně, protože zavolat jí sem ti fakt pomůže," ušklíbnu se sarkasticky.

Nechám ho levitovat pryč od dveří, přes kuchyň, kde ho na jejím druhém konci zavěsím na zeď. Pak ucítím ostré bodnutí mezi lopatkami a blesknu pohledem ke dveřím. Na prahu stojí Grangerová a její hůlka míří na mě.

"Nech ho jít," řekne mi.

Ach sakra. To bylo jasné varování.

Ujistím se, že kouzlo drží Weasleyho dostatečně pevně, a pak se k ní obrátím. "Ty se mnou nechceš bojovat, Grangerová," řeknu opatrně.

"Pokud ho nenecháš okamžitě jít, nemám na výběr."